|
V Blančině garsonce
Zeman:
Nevadí ti ten věčný rámus?
Blanka:
Vůbec ne. Mám ho ráda. V Plánici bylo ticho první týdny a měsíce po tom střílení jako by umřela celá vesnice. Nejhorší byly právě večery. Život se tam zastavil.
Víš, kdysi jsem se usmívala nad větičkami v novinách o černém Kladnu a jeho nepokojném tempu, o tom jak se lidé mění v takovém prostředí.
Zeman:
Máš v úmyslu tu zůstat? Natrvalo?
Blanka:
Nestěžuju si a práce mě baví.
Zeman:
Nabízeli ti jiná místa, sama jsi říkala v Praze, dokonce v cizině.
To se chceš zahrabat v týhle noclehárně? Hádat se věčně s ožralci, aby nedělali svinčík na umývárnách a vymáhat z čistírny v termínu deky? Po celý život?
Blanka:
Nepotřebuju milosti, to snad už víš. Tak proč se mě ptáš?
Kolik z těch, kdo mně nabízeli místa a metály jen čekalo, jak to všechno dopadne, když se střílelo?! Jen když se střílelo daleko od nich. A čekají pořád. Já jsem svou daň odevzdala. Nejsem nic dlužná, ani za faru, ani za to, jak jsem Karlovi často nerozuměla. Tvrdě jsem za to musela zaplatit. Tak alespoň ty mi nevyčítej, jak jsem se rozhodla žít!
Zeman:
To je gesto, Blani. Namířilas ho sama proti sobě. Ti, kterým je určeno, ho nepochopí, zůstanou stejní, naopak vyklízíš jim pole. A máme už vyhráno? A právo odejít z fronty, i když jsem oba ztratili tolik?
|
