Nedaleko Plzně, v katastru obce Nekmíř, vyhořela jednoho březnového dne roku 1951 hájenka. Lesáci ji skoro nevyužívali, takže žádný mimořádný případ. Ovšem pouze do doby, než se v požářišti našly lidské ostatky.

Policisté objevili i zbytky ohořelých šatů, sklo od brýlí a přezku z bot. Na krku mrtvého zůstal zlatý řetízek s medailonkem. Podle lékařů muž uhořel zaživa. Byl dobře živený, vysoký asi 170 až 175 centimetrů a mohlo mu být kolem padesáti let. Nenašlo se však nic, co by pomohlo zjistit jeho totožnost.

Mezitím experti našli na místě požáru zeminu kontaminovanou zbytky lehkého minerálního oleje. Vzhledem k tomu, že nenašli žádné stopy po naftě či benzinu, byl to s největší pravděpodobností olej motorový. Jeho zbytky zaznamenali i na oděvu a prádle mrtvého.

Ačkoliv pravděpodobně žádný z příslušníků SNB, kteří se případem zabývali, nepochyboval, že jde o úmyslný trestný čin, nešťastnou náhodu nemohli zcela vyloučit. Muž přece mohl chtít v hájovně jen přespat, přitom neúmyslně podpálil zbytky sena a uhořel.

Ale jak vysvětlit zbytky motorového oleje? I kdyby muž chtěl přejít státní hranici, těžko by s sebou vláčel kanystr s motorovým olejem. Navíc expertíza vyloučila, že by se na místě požáru kromě hasičské stříkačky objevilo jiné auto.

Uplynuly čtyři měsíce a stále nikdo nevěděl, kdo vlastně v hájovně uhořel. Nicméně 20. července 1951 v bývalém pískovém lomu, poblíž vyhořelé hájenky, byla zcela náhodně nalezena mrtvola neznámé ženy. V tomto případě to byla nepochybně vražda.

Zhruba třicetiletá vyšší plnoštíhlá žena, pouze v podprsence a bílé batistové košili, měla kolem krku utaženou bílou šňůru. Pitva prokázala, že byla uškrcena před třemi až pěti měsíci.

Na prosektuře vyjmuli z chrupu zubní korunku z bílého kovu a zub se zlatou korunkou. Oba zubní implantáty byly zhotoveny na zakázku, což mohlo značně pomoci s identifikací mrtvé. Otisky prstů už nebylo vzhledem k pokročilému rozkladu těla možné pořídit.

Policisté, kteří se snažili zjistit ženinu totožnost, se zaměřili na osoby pohřešované a na ty, o nichž předpokládali, že nelegálně opustily republiku. Označovali je za "kopečkáře". Tak dospěli i ke jménu Balley.

Emanuel Balley, jeho dcera Renata a vnučka Daniela byli v policejních seznamech zapsáni jako občané podezřelí z nelegálního přechodu hranice. Údajně se přestěhovali do Zruče u Plzně, ale tam se k pobytu nikdy nepřihlásili. V březnu 1951 odvezli neznámí muži jejich oblečení a nábytek neznámo kam.

Přesný popis Balleye a jeho dcery získali policisté od jejich bývalé podnájemnice. Kriminalisté navíc objevili zubního technika, který Renatě vyrobil obě korunky. Tím byla totožnost obou mrtvých definitivně prokázána. Z výpovědí svědků se navíc potvrdilo, že se Balleyovi úmyslem opustit Československo nikterak netajili.

Policistům se podařilo vypátrat i přítele paní Renaty Jiřího N. Ten nepopíral, že měl se ženou poměr, ale údajně ji naposledy viděl 11. března 1951. Když se za nějaký čas obrátil na její tetu v Plzni, dozvěděl se, že už jsou Balleyovi za hranicemi. Od tety získal i adresu jakéhosi "strýčka", který jim převod přes hranice zajistil. Toho člověka ale Jiří N. nekontaktoval, protože sám republiku podle svých slov opustit nehodlal.

Na dotyčné adrese vyšetřovatelé našli šedesátiletého důchodce Huberta Pilčíka. Zadrželi ho pro podezření ze spáchání obou vražd. Při výslechu tvrdě zapíral, ale současně se do případu stále více zaplétal.

Při domovní prohlídce se v jeho domě v Senci u Plzně našly ilegálně držené krátké i dlouhé palné zbraně a větší množství munice. V tajné skrýši v kozím chlívku pak policisté objevili nespočet kufrů, šatstva, prádla, osobních věcí a cenností. Jak se později prokázalo, byl to majetek lidí, kterým Pilčík sliboval bezpečný přechod přes hranice. Místo toho je však na různých odlehlých místech zabíjel.

Jako hororová scéna pak na policisty při důkladné prohlídce vrahova domu zapůsobil nález dvou prken s řemeny a speciálně zkonstruované bedny. V té Pilčík věznil dvanáctiletou Balleyovu vnučku.

Místo toho, aby jí pomohl přes hranice, jak původně sliboval, připoutal dívku k prknům a pohlavně ji zneužíval. Aby utlumil dívčin křik, dával jí na hlavu zvláštní bednu s dvojitými stěnami vyplněnými hadry. Asi po dvou měsících utrpení ji také zabil. Předtím však musela ještě napsat dopis tetě, jak se mají za hranicemi všichni dobře.

Ještě dřív, než mohly být Pilčíkovi prokázány všechny jeho zločiny, se tento bestiální vrah odsoudil sám. Ve své cele, kam byl umístěn v rámci vyšetřovací vazby, se uškrtil dvěma k sobě svázanými kapesníky.

O komentář k textu ze zdroje Muzea Policie ČR jsme požádali ing. Švandrlíka (www.hamelika.cz):

Zprávu o případu, jak se skutečně odehrál, poskytl kriminální inspektor Jan Šperl z Mariánských Lázní. Myslím, že po válce v roce 1945 byl dokonce krajským inspektorem Karlovarského kraje, ale to nevím určitě a neslyšel jsem to od něho, ale od jeho přátel.

Přesto dovolte, abych Vás ujistil, že Jana Šperla jsem znal jako věcného pamětníka, s věrnou pamětí nejrůznějších případů. Tato paměť byla zřejmě dána jeho profesí kriminálního inspektora, jaké nabyl za první republiky. Šperl byl znám z případu vraždy profesora Lessinga; identifikoval mrtvolu Konráda Henleina, kterého osobně znal atd.

Šperl vyprávěl, že byl u nálezu po požáru hájenky Schober alias Stoh. Zde byla nalezena mrtvola neznámé ženy a řetízek s minikamerou. Ten patřil Alici Balleyové. Toto vyprávění si nevymyslel a ani neměl proč. Když nám to vyprávěl, uplynuly od případu už desítky let, neměl se čeho obávat, věc byla vyřízena, vrah skončil ve vězení sebevraždou.

Případ mrtvé ženy krátce po vyhoření hájenky předal inspektorovi Znamenáčkovi do Plzně, protože vrah pocházel z Plzně a záležitost nepatřila pod tehdejší Karlovarský kraj.

Šperl osobně znal vraha z Plzně-Letohradu (samozřejmě se nejmenoval Pilčík, ale Petlan), osobně znal rodinu Balleyů, fotografa Balleye i jeho dceru, protože za války bydlel v Plzni. Když sledoval před lety v televizi seriál o majoru Zemanovi, pochopil, že vše muselo být z nějakých důvodů pozměněno, jak to bývalo za socialismu časté.

Znal se dobře i s plzeňským kriminálním inspektorem Znamenáčkem, který mu tehdy sdělil zajímavé podrobnosti tohoto případu. Řada informací se proto kryje (sebevražda vraha, zneužívání děvčátka, nálezy v domě nález mrtvoly v lomu atd.).

Ale to, co jsme slyšeli v televizi nyní po revoluci - jak to "opravdu" bylo s majorem Zemanem (1999, vysílání v ČT - pozn. dr) - takové lži by ho asi ohromily. Je škoda, že když mě pan Šperl radil, abych zajel za Znamenáčkem do Plzně (byl už v důchodu), že jsem toho nevyužil a oddaloval, až pan Znamenáček umřel. Věc pro nás nebyla tak akutní a důležitá. Znamenáček zemřel, Šperl zemřel a není už pamětníků.

V kroužku jsme neměli důvody podezírat pana Šperla ze lži. Už jednou v životě provedl statečný čin v zájmu pravdy, když odhalil z vlastní iniciativy vraha Theodora Lessinga po 12 letech po válce.

ukázky ze scénáře:

Kancelář šéfa kriminálky

díly seriálu:

05. Hon na lišku

06. Bestie

07. Mědirytina

další odkazy:

autoři a herecké obsazení dílu

jak to bylo doopravdy - verze 1  (Muzeum Policie ČR)

jak to bylo doopravdy - verze 2  (hamelika.cz)

30 případů majora Zemana - úvodní strana

cyklus Kde je pravda? - úvodní strana

ideologická propaganda v Čs. televizi - úvodní strana

ideologická propaganda - úvodní strana

autor textu: Daniel Růžička

použitá literatura: Muzeum Policie České republiky