|
Ve vlaku:
Kalina:
Zatracená, všivá válka.
A co ty budeš dělat, chlapče, co sis vybral?
Zeman:
Já? Vrátím se k nám do slévárny.
Ale nejdřív se trochu rozkoukám, hlavně po těch, kdo mě udali. Vrátím jim ty tři roky v koncentráku i s úrokama.
Kalina:
A myslíš, že je najdeš?
Zeman:
Táta mi pomůže. Určitě to všechno přežil. Jeho poslední dopis jsem dostal v dubnu. Teď už má asi milion funkcí. Ty mýho tátu neznáš. Jéžiš, já se na něho tak těším.
Kalina:
To je fajn Honzo, těšit se. To já asi budu mít jednodušší.
Ty jsi měl soud v Brně viď?
Zeman:
Jó, těch dvacet let za sabotáž říšskýho válečnýho hospodářství jsem vyfasoval v Justičním paláci.
Kalina:
Tak přijď za mnou někdy do Brna, až se dám trochu do pořádku. Možná, že ti pomůžu najít ty tvoje lidi, ty udavače.
Zeman:
Ty?
Kalina:
Konečně, tobě to můžu říct. Budu pracovat u Bezpečnosti.
Zeman:
Ty budeš policajtem?
To bych do tebe nikdy neřek'. Studoval jsi přeci práva.
Kalina:
Právě. Bude potřeba zvládnout zákony po našem, podchytit celou gestapáckou síť. Zajistit válečný zločince. Bránit republiku. Ty bys neměl chuť?
Zeman:
Hm. Nemám na četníky dobrý vzpomínky. Chodili k nám jako domů.
Jednou dokonce ztloukli tátu v kuchyni před mámou i přede mnou.
Kalina:
Bejvávalo, kamaráde.
Zeman:
Možná. Ale já stejně nemám povahu na takový povolání. Kdepak.
|
