Zásadním mezníkem se pro vytvářený východní blok stal rok 1947, v němž rostlo napětí mezi velmocemi a komunisté skrytě i otevřeně pracovali na přebírání moci. Prodlužování hry na demokracii a nezávislost se jevilo zbytečné: "všechny skutečně demokratické státy jsou povinné svými silami a prostředky podporovat a upevňovat autoritu SSSR", prohlásil Stalinův vrchní ideolog Andrej Ždanov.

odmítnutí Marshallova plánu

Odrazem tohoto přístupu byl příběh přijetí a odmítnutí Marshallova plánu v červenci 1947 (viz hlava 3/I/5). Zpočátku nejasného sovětského stanoviska se pokusilo využít Polsko a Československo a k jednáním se přihlásily, ovšem požadavek spolupráce evropských zemí těžko mohl vyhovovat sovětským zájmům a obě země následně akceptovaly Stalinův pokyn účast odmítnout.

Pozdější výpočet, podle něhož stejnou sumu (13 miliard dolarů), jakou USA věnovaly na rozvoj západoevropských ekonomik, naopak z východoevropských zemí Sovětský svaz "vytáhl", absurdnost celé situace ještě podtrhuje.

zahraniční politika SSSR v Evropě

Také podpis mírových smluv s bývalými nacistickými spojenci (Bulharsko, Finsko, Itálie, Maďarsko, Rumunsko), ke kterému došlo v Paříži v únoru 1947 a jež vstoupily v platnost v září téhož roku, fakticky představoval další krok na cestě k sovětské nadvládě ve středovýchodní Evropě.

Odchod sovětské armády nebyl na pořadu dne (s výjimkou Bulharska) a samotný složitý proces přípravy smluv měl na nekomunistické oponenty vážný dopad.

Charakterizovat jej může maďarský příklad, kde sovětský vágní slib podpory maďarských územních požadavků kompenzovalo vyloučení dvou desítek pravicových malorolnických politiků ze strany.

Proslulá "salámová taktika" ("odřezávání" komunistických soupeřů po jednotlivých skupinách) tu byla "dobrovolně" užita samotnou opozicí. A bez účinku, neboť nakonec bylo právě Maďarsko mírovou smlouvou nejvíce zklamáno - ztratilo všechny své předválečné i válečné zisky, zatímco Bulharsko udrželo hranice z roku 1941 (včetně předtím rumunské Jižní Dobrudži) a Rumunsko sice nezískalo zpět území zabraná Sovětským svazem, od Maďarska však dostalo zpět severní Transylvánii.

Hranice v této části Evropy se smlouvami vyjasnily na dlouhá desetiletí, napjaté národnostní poměry v některých oblastech však byly pouze utlumeny, aby se nejpozději od 80. let staly znovu výbušným tématem.

Ostatní ustanovení smluv, týkající se například placení reparací, omezení armád či zabezpečení občanských práv, pak byla v kontextu rozdělené Evropy dříve či později zcela pominuta. Například reparace zaplatilo pouze Finsko, které akceptovalo i sovětské držení Karelské šíje. Byla to však nepochybně přijatelná cena za svobodu, jíž si země nadále udržela. A totéž platí i pro Itálii, zbavenou kolonií a menšího území ve prospěch Jugoslávie.

založení Kominformy

Dokladem štěpení na Východ a Západ byla i schůzka představitelů devíti komunistických stran v polské Szklarské Porebě na konci léta 1947.

Jednání, kterého se kromě východoevropských komunistů zúčastnili i zástupci francouzské a italské strany, skončilo založením tzv. Informačního byra (též Kominformy), navenek centra řídícího činnost komunistických stran. Ve skutečnosti ovšem Kominforma znamenala víc.

Zmíněný Ždanovův referát obsahoval i tezi o rozdělení světa na "tábor míru" (tj. východní blok), vedený Moskvou, a "tábor imperialismu" (tj. Západ), které mezi sebou vedou stále silnější boj. Byť byla na poslední chvíli vyškrtnuta zásadní kritika československých komunistů (kritizováni byli zvláště Francouzi a Italové), závazným pokynem se stalo převzít moc, kde se tak ještě nestalo.

související texty:

SSSR

50. léta - úvodní strana

autor textu: Prokop Tomek