Identifikační značení vojsk

V letech 1969 - 73 nebylo prakticky žádné, nepočítáme-li řídce se vyskytující vozidla se značením Sovětské armády, standardizovaným v NDR. Šlo buď o vozidla z NDR dodatečně přisunutá a dosud pouze přečíslovaná, tedy bez povrchových úprav, nebo o pokus o zavedení jednotného značení, který však nakonec nebyl schválen.

Poměrně vzácně přetrvávaly i zbylé invazní bílé pruhy ze srpna 68 na některých automobilech (relativně nejčastěji s poznávacími značkami ze série ФВ). Ještě vzácnější v té době byly zbývající bílé okraje předního nárazníku (rovněž identifikační značení z NDR, původně s červenými hvězdičkami, které byly před srpnovou agresí zabíleny).

Až od jara 1973 dostala převažující většina vozidel vlastní identifikační značení: bílé okraje předního nárazníku, analogické výše popsaným z NDR (pouze bez hvězdiček). Existovaly opět i výjimky, nebyly však časté. Šlo o některá nákladní auta regulovčíků, autojeřáby, rypadla a vzácně také některé cisterny pro přepravu leteckých pohonných hmot. Uvedené automobily měly celý přední nárazník šikmě černožlutě pruhovaný.

Uvedenému zavedení identifikačního značení v roce 1973 odpovídala také úprava umístění předních poznávacích značek. Před tímto datem mělo velmi mnoho vozidel přední poznávací značku na levé straně nárazníku (ve směru jízdy) nebo vysunutou nad ní. Automobily GAZ-69 měly takovéto umístění poznávací značky (tzn. nad levým okrajem nárazníku) téměř všechny, až opět na několik velmi vzácných výjimek. Po zavedení bílých okrajů se poznávací značky jednotně a téměř bez výjimky posunuly přesně doprostřed nárazníku. Toto provedení zůstalo rovněž až do odchodu v roce 1991.

Pro účely vojenských přehlídek byla některá technika elitních (gardových) jednotek opatřena znakem gardy. Automobilní technika takto značená nesla běžné poznávací značky, někdy ovšem pouze vpředu - jako při přehlídce srpnu 1970 v Karlových Varech tahače dělostřeleckých raket s poznávacími značkami ВЩ, СЖ a ЕУ, nebo o dva roky později v Praze raketomety BM-21 na podvozcích Ural-375 s poznávacími značkami ze série ЖУ.

Tanky a obrněné transportéry se znakem gardy nenesly během přehlídek žádná čísla a byly dočíslovány až později. Šlo zřejmě vesměs o techniku nově dodanou k útvarům.

Neujal se pokus z konce sedmdesátých let o zavedení nových výsostných znaků. Byly zjevně opět inspirovány značením používaným v NDR, avšak znak byl koncipován odlišně. Není vyloučeno, že to již bylo pod vlivem dobré znalosti českých reálií - konkrétně podobnosti znaku sovětských vojsk v Německu s emblémem fotbalového klubu Slávie Praha.

V novém znaku byla červená pěticípá hvězda na bílém podkladě umístěna centrálně tak, že paprsky zabíraly téměř celý průměr kruhu. Uprostřed hvězdy byla bílá písmena CA (SA), po obvodu kruhu bylo úzké červené lemování.

Znak byl postupně umisťován na všechny automobily, ale přeznačení nikdy nebylo dotaženo do úplnosti. Již během necelých dvou let se takto značená vozidla opět postupně začala stahovat a znaky odstraňovat, aniž kdy byla takto markována víc než polovina veškeré běžně se pohybující sestavy sovětských vojsk. Dokonce bylo možno vysledovat přímou souvislost těchto "reformních" snah s personálními změnami na nejvyšších velitelských postech (zavádění znaků zřejmě prosazoval generál Suchorukov).

Jako identifikační znaky poté definitivně zůstaly opět jen bílé okraje předních nárazníků. Výše popsaná hvězda v kruhu však přesto nezanikla - přetrvala na vozidlech vojenské automobilní inspekce, kromě toho značených podélným červeným pruhem s bílým lemováním a bílými písmeny ВИ.

Z uvedeného stavu opět vybočovala jedna významná výjimka. Automobily ve službách posádky u Strakonic (Bažantnice) se v osmdesátých letech výrazně odlišovaly markingem i poznávacími značkami.

Vozidla (kromě civilně kamuflovaných) nesla vždy na bocích i na zádi znak zcela shodný se znakem jednotek v NDR, přičemž terénní osobní automobily (v té době šlo již o typ UAZ-469) nesly poznávací značky pouze vzadu. Odlišné bylo i značení předního nárazníku, kde byl bíle natřen pouze levý okraj. Poznávací značky patřily jednotně sérii BE (počínající dvojčíslím 40), kterou nepoužívaly žádné jiné jednotky v ČSSR.

Pro popsanou situaci se nabízí vysvětlení. Podle výpovědí zainteresovaných místních občanů se u Strakonic nalézaly posty raketových zbraní PVO, a to v těsné západní blízkosti železnice a silnice, které zde tvořily pomyslnou demarkační čáru z roku 1945. Rakety proto nemohly být v oficiálním vlastnictví Sovětské armády, která tudíž sídlila těsně za čarou (tedy u silnice z východní strany) a zbraňové systémy přejížděla přes čáru obsluhovat. Proto, aby byly alespoň formálně dodrženy mezinárodní konvence, měla zřejmě jednotka zvláštní statut, čemuž odpovídalo i značení (v tomto případě určitým způsobem mezinárodně standardizované). Není zcela vyloučeno, že nepodléhala velení Střední skupiny a byla řízena přímo z Moskvy.

Nutno ovšem vzít v úvahu i to, že šlo o nový útvar, vzniklý zřejmě až někdy na začátku osmdesátých let, a možná tedy již předjímající zamýšlenou novou podobu vozidel Střední skupiny.

Za demarkační čarou se ovšem sovětská vojska nacházela i jinde, především u Chebu (a počítalo se údajně i s rozšířením pozic na Klatovsku a Domažlicku, kde byly do 80. let dislokovány jen malé jednotky - zejména hlásky PVO). Zde však podoba vozidel a jejich poznávacích značek nevybočovala ze standardu Střední skupiny (nejběžnější poznávací značky zde v 80. letech byly ХД a TC). Zřejmě jedině u Strakonic však byly za demarkační čarou situovány strategické zbraňové systémy (např. u Chebu šlo o rozvědné jednotky a prostředky radioelektronického boje).

Kromě výše popsaného identifikačního značení byl pro Sovětskou armádu charakteristický ještě další prvek: písmeno T v rovnostranném trojúhelníku postaveném hrotem dolů, nejrůznější velikosti, většinou však do 5 - 10 cm. Nešlo o identifikaci v pravém slova smyslu, nýbrž zřejmě o označení technické způsobilosti vozidla. Přesto šlo o symbol tak charakteristický, že i podle něj bylo možno sovětská vojenská vozidla identifikovat (zvláště v počáteční době, kdy jiné identifikační označení většinou nenesla).

Byla tak markována bezmála všechna pojízdná vozidla Sovětské armády rozmístěná v celém východním bloku, kromě některých velitelských osobních automobilů. V SSSR nesly tento symbol i některé automobily s civilními poznávacími značkami, používané armádou nebo bezpečností.

Znak byl umístěn obvykle na levém okraji předního nárazníku a vlevo na zádi. V období před rokem 1973 byl proveden vždy v bílé barvě; počínaje jarem 1973, v souvislosti se zavedením identifikačního značení, se na předním nárazníku maloval černě na bílém podkladě. Také na automobilech a autobusech v civilním zbarvení býval často černý, v závislosti na barevném odstínu podkladu.

Je zajímavé, že sovětská vojska v NDR začala tento symbol povinně používat až po výše zmíněné reformě značení v roce 1973, zatímco v Československu byl běžně k vidění již od listopadu 1968. Udržel se rovněž po celou dobu okupace a s ním i odcházely poslední sovětské jednotky v roce 1991.

související texty:

značení techniky: značení vozidel po Srpnu 68

značení techniky: o čem vypovídaly poznávací značky

značení techniky: některé konkrétní příklady typických ...

značení techniky: pozdější poznávací značky

značení techniky: další značení

značení techniky: jiné značky a nápisy na vozidlech

technika a značení okupačních vojsk v ČSSR po roce 1968

okup. vojska Varš. smlouvy po roce 1968 ... - úvodní strana

rok 1968 - úvodní strana

autor textu: Jiří Slouka