období 1945–1948

Jak po válce Západ, tj. zejména velmoci – Velká Británie a Spojené státy –, pohlížel na československý model lidové demokracie, resp. na autoritativní režim v podání Národní fronty?

Samozřejmě demokracie bez opozice nebyla něčím, co by západním politikům a diplomatům konvenovalo. Avšak na druhou stranu je pravda, že národně-frontovní Československo se ještě z těch zemí, které osvobodila Rudá armáda, vyvíjelo z hlediska Západu jednoznačně nejsympatičtěji. A tím spíše, že v roce 1947 (a už v roce 1946) začalo být stále patrnější, že tady existuje reálná opozice vůči stále evidentnějším hegemonistickým snahám komunistů, a to v podání národních socialistů, části lidovců a v některých fázích i slovenských demokratů, a že ač všechny strany jsou sdruženy v Národní frontě, ta opozice se tady prostě profiluje. Nicméně tato forma demokracie pochopitelně nebyla považována za ideální, ale jedním dechem je třeba dodat, že se považovala za ideálnější, než ve všech zemích kolem Československa – na severu i na jihu. Není moc známo a myslím si, že je to velmi zajímavé, že v červnu 1947, těsně před kauzou Marshallův plán, jinak velmi rozumný britský velvyslanec Philip Nichols označuje – sice v rozhovoru s Benešem, ale podle svého vlastního záznamu – Československo za zemi, která od roku 1945 z těch malých zemí Evropy udělala největší pokrok s jedinou výjimkou, za kterou označil Belgii. Hodnocení, že jsme druzí po Belgii, je pro mě zajímavé, ale bohužel jsem se zatím nedopátral, z čeho pramenilo.

Západní politikové tedy měli ještě v roce 1947 za to, že Československo může zůstat svobodné?

Ten vývoj směrem k nějakým demokratickým pořádkům atd. byl považován ještě v polovině roku 1947 nemalou částí západních diplomatů za relativně zdravý, i když samozřejmě vždycky se našlo „něco“ – nějaké vady na kráse. Zejména v případě moci státní policie, před kterou byl Beneš Nicholsem varován, že pod komunistickou taktovkou evidentně někdy překračuje své pravomoci. Beneš na to řekl, že si toho je vědom a že se tomu bude věnovat. Nichols potom psal do Londýna, že si myslí, že se na tento problém prezident Beneš soustředí se svou typickou vehemencí a že lze očekávat, že tady dojde k nějakým posunům k lepšímu. Že by tedy třetí republiku a její politické uspořádání Západ odsuzoval, to se říci nedá, ale některé její rysy samozřejmě byly kritizovány. Vývoj počátkem roku 1947 byl považován za velmi nadějný, a to nejenom britskou diplomacií, ale i diplomacií americkou, s tím, že sice nadále tu jsou některé problémy, taková ta jablka sváru, že však existuje vůle je vyřešit. Třeba odškodnění západních firem – českoslovenští vyjednavači uzavřeli s americkými i britskými některé konkrétní kauzy a potom už se jen čekalo na posvěcení celou vládou, ke kterému ovšem už nedošlo. Ale na počátku roku 1947 se ten vývoj v Československu na rozdíl od všech ostatních zemí regionu zdál vypadat jako poměrně dost slibný.

Pak ale přišel Marshallův plán.

Ano, potom již bylo patrné, že po kauze Marshallův plán možnost vzdorovat ze strany „demokratů“ nebo prozápadněji orientovaných politiků byla velmi poškozena.

Nepřijetí hospodářské pomoci Spojených států v rámci Marshallova plánu bylo tedy pro západní politiky a diplomaty rozhodujícím ukazatelem o cestě Československa směrem ke komunismu?

Je zjevné, že potom byla československá situace považována za mnohem horší, ale ještě ne za zcela beznadějnou. Zejména Britové přišli potom s velmi zajímavou iniciativou, když britský ministr zahraničí Ernest Bevin vyslal na počátku roku 1948 do Československa jako nového velvyslance svého osobního tajemníka a blízkého spolupracovníka Piersona Dixona s osobním poselstvím pro Beneše, s nabídkou pomoci v takové míře, jaké je Británie schopna – „ať nám náš společný přítel“ (teď cituji téměř doslova), míněno Beneš, „řekne, co můžeme udělat pro jeho zemi, aby uchovala své současné postavení mezi Východem a Západem alespoň do určité míry...“. Měl nabídnout posílení vzájemného obchodu a jakoukoli jinou pomoc, jíž byla Británie schopna, a dále vyřídit, že vůči Československu nikdy nepanovaly takové sympatie jako v současnosti. Dixon se dostal k Benešovi – ve smyslu soukromého rozhovoru – s více než třítýdenním zpožděním, vlastně dva týdny před únorovými událostmi, a v tomto rozhovoru Beneš zcela vyloučil jakékoliv nebezpečí, které by mohlo hrozit československé demokracii, a pokud se týče oné nabízené britské pomoci, tak řekl, že nejlepším způsobem bude právě to navýšení obchodní výměny. Jako by se prostě nějakou ambicióznější žádostí bál provokovat Stalina. Tady ty limity jsou celkem jasné.

Nakolik byly postoje Západu vůči Československu v celém období 1945–1948 ovlivněny jeho poválečnou zahraniční politikou – ať již se jedná například o vystupování v OSN či dodávky uranu Sovětskému svazu –, která mimochodem příliš neodpovídala proklamované snaze o most mezi Východem a Západem?

Západ si už od roku 1944 začal uvědomovat, že Československo bude z vlastní volby patřit do oblasti zemí, kde sovětská zahraniční politika bude hlavním vodítkem. Nicméně už v roce 1944, poté, co se samozřejmě zhroutil již zmiňovaný plán konfederací atd., se to posunulo někam jinam. Totiž že tyto země, které osvobodí Rudá armáda, třeba budou mít zahraniční politiku orientovanou na Sovětský svaz, ale bude možné, aby v jejich zemích existovaly demokratické pořádky atd., že je to vlastně jakési možné řešení problému střední Evropy. Nikoli ideální, ale řekněme něco jako second best (druhé nejlepší) po těch konfederacích. Potom se ta situace v letech 1945 až 1947 začala vyvíjet tak, že Československo na mezinárodní scéně začalo vystupovat v podstatě jako sovětský vazal, že vlastně o nějaké československé zahraniční politice se téměř nedalo hovořit a místy to překračovalo i ty nejhorší představy z let války. Něco jako neprovozování protisovětské politiky, jak si původně představovali Britové a Američané, se určitě nemělo rovnat slepému následování sovětské politiky i tam, kde se dostávala do stále častějších sporů se Západem. Lze zmínit Masarykovo vystupování na zakládající konferenci Organizace spojených národů v San Franciscu v roce 1945, je možné zmínit mírovou konferenci v Paříži v srpnu 1946, kde českoslovenští delegáti freneticky tleskali slovům Andreje Vyšinského o americkém dolarovém imperialismu, přičemž tomuto představení byl přítomen tehdejší státní tajemník James Byrnes. Ten reagoval okamžitě telegramem do State Departmentu, že pokud se tedy Čechoslováci tolik bojí vlivu amerických dolarů, tak asi není třeba jim je dávat k dispozici, což vedlo k zastavení jednání o plánovaných rozsáhlých půjčkách a čerpání půjček jiných.

Sdíleli tuto prosovětskou linii československé zahraniční politiky a vystupování na mezinárodní scéně všichni v Národní frontě?

Když procházíme tiskoviny z let 1945 až 1948, tak je někdy až neuvěřitelné, jak vlastně i lidé, kteří jsou dnes vnímáni jako prozápadně orientovaní, prosovětsky, někdy až slepě, vystupují a kritizují Západ, a to třeba i za snahu o zalátání trhlin z let druhé světové války. Mám kupříkladu na mysli Churchillovu vizionářskou řeč o potřebě vzniku Spojených států evropských s Radou Evropy coby prvním krokem, kterou přednesl v září 1946 v Curychu. Tento jeho projev byl v československém tisku kritizován, konkrétně třeba Hubertem Ripkou, paradoxně jako nový protisovětský intervencionismus, a to jen na základě toho, že Churchill volal po francouzsko-německém smíření a zapojení hospodářství Německa do spolupráce s Francií. Tento jeho postoj byl dáván do kontrapozice k jeho ostře protiněmecké politice předválečné, proti appeasementu atd. Na druhou stranu nepřijetí Marshallova plánu v roce 1947 samozřejmě bylo považováno za velký předěl a veřejnost (jak víme z četných zpráv) tu klade rovnítka mezi cestou československé delegace do Moskvy a řešením v roce 1938, že to je nový Mnichov, jen tentokrát z té východní strany.

Je pro posouzení možnosti zamezit bolševizaci Československa relevantní – s ohledem na specifický středoevropský prostor, ale také prosovětskou zainteresovanost prezidenta a všech předních politiků – příklad Finska, které se dokázalo z poválečného ohrožení komunismem vymanit?

Samozřejmě ta paralela možná je, ale vždy jen do určité míry. Samozřejmě Finsko bylo v jiné situaci, která byla dána historicky. Finsko bylo okupováno více než sto let Ruskem, bylo součástí carské říše a ty protisovětské, resp. protiruské resentimenty tam byly pochopitelně silné. Naopak my jsme tady vždycky věřili na slovanské bratření a nemalá část českých intelektuálů v době, kdy jsme takzvaně úpěli pod Rakouskem, viděla právě jako nějakou spásu možnost opřít se o mocné Rusko. Takže to jsou historické rozdíly. Nebezpečím v případě Finska byli Rusové a v našem případě to byli Němci. Druhý rozdíl tkvěl samozřejmě ve výsledku voleb. V Československu komunisté vyhráli na celé čáře, naopak postavení finských komunistů bylo slabé Zatímco Československo nebylo poraženo, Finové poraženi byli a existovala tam spojenecká kontrolní komise v čele s panovačným Ždanovem, takže situace tam samozřejmě byla jiná. Určitou úlitbou Sovětům sice byl post komunistického ministra vnitra, ale jinak samozřejmě ti komunisté tam tak silní nebyli.

Byly ve Finsku nějak omezeny volby jako u nás lidovou demokracií, nebo proběhly v liberálně demokratickém duchu?

Ne, nebyly omezeny, což jen potvrzuje, že komunisté si u nás úspěšně razili cestu k moci především díky naivitě, hlouposti a neschopnosti ostatních politických představitelů, nikoli na základě nějaké domnělé velmocenské dohody.

V Československu byly ovšem výsledky voleb předurčeny právě omezením počtu politických stran v rámci dominující Národní fronty.

Ovšem, Národní fronta ano, ale na druhou stranu v rámci té Národní fronty ještě existovala soutěž politických stran, jakkoli jenom těch povolených, a nebylo to tak, že byla jednotná kandidátka.

Soutěž to byla, ale jen od politického středu doleva.

To určitě ano, ale na druhou stranu, soutěž to byla, i když omezená. Ještě ale k tomu Finsku. Stalin se nakonec většinou zastavil tam, kde cítil vážný odpor. A samozřejmě vzpomínka na sto čtyřicet tisíc padlých v zimní válce 1939–1940 byla dostatečným odstrašujícím prvkem proti tomu, aby se snažil o nějakou násilnou sovětizaci. Naopak v případě Československa tato sovětizace zase tak násilná nebyla.

Existovala tehdy v Československu proti nastolení komunistické nadvlády, k níž od počátku roku 1948 vše směřovalo, nějaká vnitropolitická alternativa, tj. možnost nějakého rázného odporu nekomunistických politiků a veřejnosti? Kdo a jak ji mohl prosadit?

Alternativa existovala v pokračování režimu lidové demokracie. Jestli by byla potom po volbách, které měly proběhnout na jaře 1948, možná změna ustanovení o Národní frontě atd. a rozšíření politické soutěže, to je otázka. Tady je potřeba vidět, že předákům povolených stran samozřejmě ta situace vyhovovala, protože oni své volební zisky navýšili. Na druhou stranu ale nelze zcela nevidět, že potrestání (zákaz) těch stran, které se v očích velké části veřejnosti a v té atmosféře, která se utvořila v roce 1945, jaksi provinily kolaborací s Němci, a poválečné politické uspořádání měly poměrně velkou podporu. Nemáme přesně průzkumy toho, kolik lidí si přálo obnovení agrární strany, ale rozhodně nějaké protesty proti zákazu její činnosti nebyly – nemáme o nich nějaké výraznější doklady.

Veřejné mínění můžeme ale posuzovat obtížně, když byla od května 1945 zavedena cenzura. Faktem zůstane, že se něco jako „zklamání většiny liberální demokracií vedoucí k pochopení pro lidovou demokracii“ nedá příliš prokázat.

Nevím, zda to byli všichni nebo většina, kdo si toto přáli – to je otázka. Každopádně však bílé lístky v květnových volbách roku 1946 odevzdalo 0,35 % voličů... Zahraniční pozorovatelé měli pocit, že československá společnost je liberální do té míry nebo téměř v takové míře jako v meziválečném období. Vycházejí knihy všech autorů, cenzura tisku prvoplánová nebyla a navíc v meziválečném období tu byla taky. Samozřejmě je potřeba vidět, co se cenzurovalo, ale ta cenzura existovala. Když si přečtete Peroutkův Dnešek nebo Svobodné noviny, tak to je tisk místy velmi kritický. Že by někdo cenzuroval Svobodné slovo na základě toho, že psalo proti komunistům, tak to není, tam se psalo svobodně o komunistickém teroru. A nakonec lidé jako třeba Ladislav Karel Feierabend a někteří další po válce našli své místo v povolených politických stranách. Ale samozřejmě v případě té agrární strany to bylo nejkontroverznější. To bylo rozhodnutí, které bylo šokující právě třeba zrovna pro Feierabenda, stejně tak jako rozhodnutí, že vlastně všichni představitelé nejen protektorátních vlád, ale i těch druhorepublikových, se budou muset očišťovat a že po roce 1945 budou označeni podle Košického vládního programu za přinejmenším „sprosté podezřelé“.

Nicméně kdyby nějací občanští nebo političtí aktivisté začali po květnu 1945 protestovat, tak by zřejmě byli smeteni revolučním násilím, které probíhalo pod taktovkou komunistů a za přitakávání ostatních členů Národní fronty.

To máte pravdu. I když by s největší pravděpodobností stále nešlo o doslovné násilí, jaké známe z doby po únoru 1948.

Lze se domýšlet, jak by se Západ zachoval při snaze československých politiků postavit se počátkem roku 1948 rázně proti komunistické ofenzívě, hypoteticky například tehdy, kdyby prezident Beneš povolal na pomoc armádu a začala občanská válka, či při vojenském napadení Československa Sovětským svazem?

Nad tím nemá smysl spekulovat. To jsou opravdu jen hypotetické možnosti, pro které Beneš neměl vůbec žádné předpoklady. On se tak nikdy nezachoval – vždy hledal až do konce kompromisní řešení a snažil se takzvaně zachránit, co se dá. (Co však zachraňoval ještě po 25. únoru svým dlouhým setrváváním ve funkci, to věru nikdo netuší...) A z dokumentů publikovaných Galinou Muraško víme, že to byl naopak Gottwald, kdo ve dnech krize žádal ze sovětské strany alespoň nějakou demonstraci síly na československých hranicích, ale jeho žádost byla odmítnuta. K čelnímu střetu nekomunistů s komunisty, jakkoli ne ozbrojenému, došlo v únoru 1948 a tam Západ už nestačil vůbec žádným způsobem reagovat. Ani Steinhardt, ani Dixon, tedy americký a britský velvyslanec, se s Benešem v době krize v těch několika dnech nestačili vůbec sejít.

On je ale o to ani nežádal.

On je o to nežádal, samozřejmě. Například britský velvyslanec Dixon hovořil s národními socialisty na plesu, který oni pořádali tuším 21. února, a ti ho tam ubezpečovali, že mají všechno pevně ve svých rukou, že komunisté jsou diletanti a že demokracie vydrží, protože je pevná a oni mají klíčové mocenské páky stále pevně ve svých rukou. Hodnotili tu situaci na bázi platných zákonů a podcenili schopnost komunistů využít mimoústavní a mimoparlamentární síly a metody. Po tom víkendu se samozřejmě nestačili divit, když zjistili, že v pondělí ráno nemohou do práce, protože mají své sekretariáty obsazené akčními (tj. komunistickými) výbory Národní fronty. Ovšem Západ, jak říkám, vůbec nestačil zareagovat, Steinhardt se do Československa vrátil paradoxně o den později, než sem dorazil sovětský zvláštní vyslanec Valerian Zorin. Monitoroval situaci, podával o ní zprávy, ale to je všechno, co americký velvyslanec udělal. Dixon urgoval nějaké zvláštní vyjádření sympatií ze strany Británie nebo ministra Bevina. Ta jeho iniciativa nebyla odmítnuta, nicméně než stačil tlumočit slova Bevinova, tak už došlo k tomu rozuzlení pětadvacátého února. Západ prostě nestačil na tuto situaci reagovat.

Ač je zřejmé, že v únoru 1948 zde nebyla nějaká československá zakázka s žádostí o pomoc, je možné, že by v případě občanské války či napadení Rudou armádou vstoupily západní velmoci do hry a začaly vzdorující nekomunistické síly v Československu nějakým způsobem podporovat?

Skutečně z té československé strany nepřicházel žádný signál, který by volal k americké a britské straně o pomoc. Českoslovenští politikové nedávali najevo, že by se Západ měl o osud Československa nějak výrazně zasazovat. To vystupování na mezinárodní scéně bylo jednoznačné, a jestli někde mezi řečí Masaryk něco řekl západním diplomatům, tak to většinou byla slova o tom, že on bohužel nemůže dělat takovou politiku, kterou by rád. Tohle říkal už od pětačtyřicátého a po Marshallově plánu to říkal znova: řekl to v listopadu 1947 státnímu tajemníkovi Georgi Marshallovi, že má obdiv pro jeho plán, ale že bohužel on nemůže dělat jinou politiku než takovou, jakou dělá. Na tom už se pak nic nezměnilo. Ještě 4. března 1948 zdůrazňoval v projevu k důstojníkům československé armády, že Německo je naším odvěkým nepřítelem a jedinou záštitou před ním je spojení se Sovětským svazem, přičemž naše místo je po jeho boku. "Musíme být vděční, dovolí-li, abychom tam byli.“ Přesně v půli cesty mezi komunistickým vítězstvím a vlastní smrtí tak Jan Masaryk bezděky vytesal epitaf za mezinárodním směřováním Československa ve čtyřicátých letech, jež se završilo "v bezpečí" pod křídly Sovětů.

[Dne 25. 2. 1948 přijal prezident Edvard Beneš demisi podanou dne 20. 2. 1948 dvanácti nekomunistickými ministry (celkový počet ministrů byl šestadvacet) stran národně socialistické, lidové a slovenské demokratické, k nimž se dodatečně 25. 2. připojili ještě dva sociální demokraté, protestujícími proti personální politice komunistického ministra vnitra Václava Noska, jejímž nenaplněným cílem mělo být vyhlášení předčasných parlamentních voleb. Komunistický vůdce a předseda stávající vlády Klement Gottwald měl již připraven návrh sestavy nové vlády doplněné přizpůsobivými – tj. s komunisty kolaborujícími – politiky příslušných stran, který Beneš schválil zároveň s přijetím demise. Prezident tak pod nátlakem komunistů – spočívajícím ve zneužití policejních složek, v rozhlasové a tiskové propagandě, v organizování lidových manifestací, v ovládnutí odborového hnutí, v nezákonném vyzbrojení dělnických milicí a v podpoře sovětského náměstka ministra zahraničí Valeriana Zorina – vyřešil vládní krizi v jejich prospěch. Nové vládě vyslovili důvěru na zasedání parlamentu 11. 3. 1948 také poslanci, nepřítomno bylo z různých důvodů sedmdesát poslanců z celkového počtu tří set, proti nebyl nikdo. Nikdo z nekomunistických politických vůdců se během kritických dnů neodhodlal k protestu či protiakci, nepočítáme-li ovšem jejich protest „nohama“, tj. kvapný odchod do emigrace nebo pokus ministra Prokopa Drtiny o sebevraždu. Jediným výrazným veřejným projevem nesouhlasu s politickým vývojem byly dva studentské pochody na Hrad 23. a 25. 2. 1948, uskutečněné ovšem s chimérickou nadějí, že prezident Beneš bude komunistům odporovat. Svůj nesouhlas s poměry začali nadále dávat najevo pouze jednotliví občané nebo spontánně tajně vznikající skupiny, přičemž význam jejich aktivit zůstal jen v rovině morální a nemohl na situaci již nic změnit. Komunisté nyní neprodleně zahájili druhou fázi po válce započaté revoluce, převzali veškerou moc do svých rukou, rozpoutali teror proti skutečným i potenciálním odpůrcům a pod dohledem sovětských poradců se jali uskutečňovat rozsáhlé společenské reformy inspirované ideologií marxismu-leninismu. Edvard Beneš i Jan Masaryk zůstali i za nových okolností a se souhlasem komunistů ve svých funkcích, ale ani jednomu z nich nebylo souzeno dožít se zběsilého teroru padesátých let a dalších katastrofálních důsledků celospolečenského dosahu. Beneš zemřel 3. 9. 1948 na následky dlouhodobé nemoci, ale ještě před svou smrtí se vzdal prezidentské funkce ze zdravotních důvodů. Masarykův pád z okna 10. 3. 1948 zůstal dodnes neobjasněn. Dodatečná poznámka J. Ch.]

část rozhovoru:

období 1939–1945 (I.)

období 1939–1945 (II.)

období 1945–1948 (I.)

období 1945–1948 (II.)

související texty:

volby 1946

Únor 1948 - úvodní strana

autoři textu: Vít Smetana, Jan Cholínský (nakl-dilo@seznam.cz, www.josefkalvoda.ic.cz)