období 1939–1945

Polská exilová vláda v Londýně však před rokem 1941 a ani po něm o obdobnou „spolupráci“ se Sověty jako Beneš nestála. Na sklonku války byla z tohoto důvodu odstavena a na její úkor byla v Polsku, pod tlakem Sovětů (s podporou Beneše), jimž neodporovali Američané a nakonec i za souhlasu Britů, dosazena v roce 1945 prosovětská vláda národní jednoty ...

Když se někdy klade paralela mezi polskou a československou cestou, poukazuje se na to, že kdyby Beneš nedělal vůči Sovětskému svazu takovou politiku, jakou dělal, že by dopadl jako Poláci, to znamená, že by se nevrátil on a jeho vláda do Československa. Jeho vláda se nakonec nevrátila, protože víme, že podala demisi a byla nahrazena vládou sestavenou v Moskvě, ale on se vrátil jako jediný článek exilového prozatímního státního zřízení a kontinuita jeho prezidentství tak byla zachována. Je potřeba asi říci, že tady se vlastně srovnává nesrovnatelné. Československo se nikdy nedostalo do takové pozice vůči Sovětskému svazu jako Polsko. Tam nebyl ani obrovský územní spor o desítky tisíc kilometrů čtverečních, ani jednotky NKVD nepostřílely tisíce československých důstojníků jako v polském případě. A koneckonců v době, kdy byl tento děsný zločin prováděn, tak ve stejné době sovětská strana propustila několik prvních desítek československých vojáků, aby mohli jaksi recyklovaně vyrazit do boje proti Hitlerovi.

Jednalo se o internované československé vojáky, příslušníky prvních jednotek vznikajícího protinacistického odboje formujících se pod velením generála Lva Prchaly v Polsku, které po napadení Polska Sovětským svazem v roce 1939 během svého přesunu do Rumunska padly do sovětského zajetí?

Lvu Prchalovi se podařilo uprchnout na Západ. Mám na mysli oněch asi 800 vojáků bývalého „polského legionu“, vedených podplukovníkem Svobodou, kteří byli internováni v SSSR. Několik desítek jich bylo v březnu až dubnu 1940 ve dvou transportech vyvezeno na Západ, dalších asi 140 osob v době pádu Francie na Střední Východ, kde se formovala československá jednotka v Gedeře. Poté se sovětská strana k dalším transportům po dlouhé měsíce neodhodlala. Na přelomu zimy a jara 1941 však nová jednání vyústila v převoz 500 československých vojáků v osmi transportech, přičemž Britové s Churchillovou osobní autorizací hradili veškeré náklady. Takže kvalita vztahů se Sověty byla oproti Polákům dramaticky odlišná. Asi se to skutečně nedá srovnávat. Myslím si, že prostor tady byl – a to jsem napsal už několikrát – pro rozhodně důstojnější politiku vůči Sovětskému svazu namísto té snahy vyjít mu vstříc často ještě předtím, než nějaké sovětské požadavky byly vůbec vysloveny.

Vy jste také psal o tom, že po uzavření československo-sovětské smlouvy se Churchill v roce 1944 snažil pragmaticky použít Beneše pro jednání s Poláky, aby obrušoval jejich protisovětské naladění.

To se samozřejmě vůbec nemohlo podařit, protože Beneš na počátku roku 1944, kdy se Churchill a Eden snaží tuto kartu hrát, pro polské politické vedení už nebyl seriózní partner, protože Poláci měli pocit, že je prostě odepsal a že mu jde v první řadě o spolupráci se Sovětským svazem. S tím Sovětským svazem, který s Poláky vypověděl diplomatické styky a který nechal popravit jejich důstojníky – o tom už Poláci nepochybovali, nikdo z nich. Že by tam Beneš mohl nějak moderovat, to byla iluze.

Uvědomoval si Edvard Beneš a ti, kteří s jeho prosovětskou politikou souhlasili, že může v budoucnu znamenat ohrožení nezávislosti státu a hrozbu jeho zbolševizování?

Ti, kteří byli autory teze, že jedinou záštitu před Německem do budoucna představuje Sovětský svaz, v čele s prezidentem Benešem, se tak zároveň domnívali, že závislost na Sovětském svazu v oblasti bezpečnosti a potažmo možná i zahraničněpolitickou „koordinaci“ bude možné kompenzovat sovětským nezasahováním do vnitřních záležitostí Československa. To se posléze ukázalo jako názor zcela naivní. A navíc samozřejmě, když procházíme relevantní dokumentaci důkladně, tak narazíme na několik příkladů, kdy sami českoslovenští představitelé navrhovali určité průlomy do této doktríny nezasahování do vnitřních záležitostí.

Máte zřejmě na mysli aktivity, jako byla například žádost prezidenta Beneše, aby sovětští představitelé trvali na potrestání vůdčích politiků Slovenského státu?

Přesně tak, viz Beneš a provinivší se slovenští politikové, o jejichž poválečné potrestání žádal československý exilový prezident v prosinci 1943 překvapeného Vjačeslava Molotova.

Jak se dívali britští a američtí představitelé na sklonku války nebo i krátce po válce na tezi, že Československo bude i do budoucna ohrožováno Německem, zdůvodňující Benešovu „prosovětskou kartu“? Vždyť bylo zřejmé, že Německo bude po prohrané válce v troskách a cílem Západu nakonec bylo, na rozdíl od situace po první světové válce, pomoci mu k vývoji směrem k demokratickému a na míru zainteresovanému státu.

To bylo cílem Západu i po první světové válce, jen se zásadním způsobem lišily představy, jak toho dosáhnout. Západ samozřejmě neměl představu, že svět, který vzejde z druhé světové války, se bude podobat tomu „poprvoválečnému“, naopak se chtěl poučit z těch chyb, které už jej jako by dvakrát vytrestaly. To jest z takových aliancí, kde jeden je vázán na druhého, a když ten třetí něco provede, tak nejen ten druhý, ale i ten první musí provést něco jiného na základě toho, že to má smluvně dáno tím, k čemu už se zavázal. To jako by selhalo jak za první světové války, tak v podstatě i po roce 1939. Britští představitelé měli pocit, že garance, které Británie udělila v roce 1939, ji vlastně vtáhly do války na obranu Polska, přičemž možnost ovlivnit polskou situaci se vlastně postupně vytrácí, což začalo být zřejmé, a že tuto situaci v Polsku nemá možnost ovlivnit ani vojenským zásahem, ani ničím jiným. Chtěla proto celou oblast mezi Sovětským svazem a Německem stabilizovat nějakým novým uspořádáním. Britové dospěli k závěru, že nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, bude vytvoření silných (kon)federací, ve kterých se zdroje malých národů střední a jihovýchodní Evropy spojí, aby byly schopny čelit jak německé, tak i té sovětské hrozbě.

Proto se tedy po určitou dobu snažili prosazovat polsko-československou konfederaci, dokud tuto myšlenku nezavrhl Sovětský svaz a pod jeho vlivem také prezident Beneš?

Tento model konfederací byl živý v letech 1940–1942, v druhé polovině roku 1942 začal postupně odumírat a definitivně dospěl ke svému krachu na moskevské konferenci ministrů zahraničí, tj. Cordella Hulla, Anthonyho Edena a Vjačeslava Molotova, v říjnu 1943.

Eden tam o své vlastní vůli souhlasil s uzavřením oné československo-sovětské smlouvy, jakkoli do té doby Britové velmi vehementně prezidentu Benešovi rozmlouvali tento zahraničněpolitický cíl, který byl od začátku roku 1943 pro československou diplomacii zcela prioritní. Rozmlouvali mu ho z několika důvodů. Jednak proto, že si mysleli, že československá pozice je dobrá, či spíše velmi dobrá, že je partnerem jak západních spojenců, tak má i velmi dobré vztahy s Moskvou, a nemá tudíž zapotřebí své postavení do budoucna kodifikovat jedním aliančním závazkem vůči jedné straně a už tehdy proklamovanou politiku „mostu mezi Východem a Západem“ převážit směrem k posilování východního pilíře. Ovšem druhý důvod byl ten, že takováto exkluzivní smlouva nabourávala právě možnost vytvoření oněch konfederací, což začalo být vlastně čím dál zřetelnější zhruba od poloviny roku 1942, kdy Sověti začali dávat najevo, že něco takového si nepřejí a že by to vnímali jako vytvoření nového cordon sanitaire – to znamená sanitního kordónu, který by měl eliminovat sovětský vliv v Evropě a jeho pronikání na Západ.

Jen pro upřesnění – druhá plánovaná konfederace měla být vytvořena na Balkáně?

Ano, byla to řecko-jugoslávská konfederace. Projekty různých politologů a plánovacích oddělení třeba ve Foreign Office apod. uvažovaly o všech možných konfederacích, propojení těchto konfederací atd. Někdy to vypadá trošku jako taková hudba z Marsu... Překonání národnostních rozporů, třenic, animozit zdaleka nebylo tak jednoduché, jak si to tito plánovači na papíře představovali. Ale československo-polský projekt určitě reálný byl. Reálné možnosti měl, pokud by se několik věcí odehrávalo jinak, než jak se nakonec odehrály. Slábnoucí zájem československých představitelů měl přitom samozřejmě klíčový význam.

Vraťme se ještě k Německu – byla československá teze o nebezpečí hrozícím v budoucnu z Německa skutečně racionální? Nejednalo se spíše o iracionální představu, která byla jen krycím manévrem ospravedlňujícím příklon k Sovětskému svazu?

Co se týče Německa a jeho poválečné obrody, tak tam se samozřejmě postoje velmocí lišily. Stalin měl jasno a jeho politika v tomto směru byla konzistentní, tj. chtěl, aby slabé Německo, pokud možno neutralizované, snadno podléhalo revolučním náladám podle marxistických představ, které by byly oprášeny, a v těch nejrozvinutějších zemích v čele s Německem by se mohla konečně odehrát řekněme z autentických zdrojů vyplynuvší revoluce. On si představoval jako řešení každopádně slabé Německo, které by už nikdy nepředstavovalo, ať už by tam došlo k revoluci nebo ne, jakoukoliv hrozbu pro Sovětský svaz. Tady nelze podceňovat to, že Německo bylo považováno za věčnou hrozbu pro Sovětský svaz, to je zjevné, stejně jako v případě Československa. Na druhou stranu představy Západu se lišily. Britská politika nebyla vyhraněná, co se týče budoucího nakládání s Německem, a americká politika byla zcela nesourodá a prodělala několik velmi zásadních zvratů. V kruzích americké administrativy existovalo několik vyhraněných skupin. Na jedné straně lidé ze State Departmentu, kteří si mysleli, že hlavní chybou po první světové válce bylo příliš tvrdé nakládání s Německem a že je potřeba naopak Německo zapojit a jeho hospodářské zdroje využít pro poválečnou rekonstrukci Evropy. Vedle toho ovšem stála skupina kolem ministra financí Henryho Morgenthaua, který přišel s nápadem na velmi tvrdé nakládání s Německem, s jeho přetvořením na pasteveckou zemi, zničení jeho průmyslových kapacit a tak podobně. To byla teze, která byla americkému prezidentu Rooseveltovi velmi blízká. On byl germanofob par excellence, on v Německu na konci devatenáctého století chodil do školy a vytvořil si silnou averzi vůči všudypřítomné velmocenské aroganci a militarismu. Morgenthauův plán mu tudíž konvenoval. Na druhé québecké konferenci v roce 1944 byl tento plán dokonce parafován ze strany Roosevelta i Churchilla. Když tam potom ovšem přijel o několik dní později Anthony Eden, tak se zděsil – uvědomil si, co by to znamenalo –, no a tak postupně jak Churchill, tak i Roosevelt se vlastně od toho svého souhlasu s Morgenthauovým plánem distancovali. Samozřejmě pak začala postupně získávat navrch představa Státního departmentu, která se promítla už do výsledků jaltské konference.

Jak se na tento výsledný západní postoj ke snaze obrodit Německo díval Stalin?

Ovšemže to jenom podporovalo Stalinovu podezřívavost ohledně reálných záměrů Západu. Tady je potřeba říci, že se to zajímavým způsobem snoubilo s tím, co se Stalin dozvídal prostřednictvím svých spolupracovníků od prezidenta Beneše, který ho vlastně opakovaně varoval, že po této válce přijde další a že v ní Západ použije Německa pouze jako odrazového můstku ke svému útoku na SSSR a že Československo coby věrný spojenec Sovětského svazu půjde samozřejmě s tímto svým spojencem. Toto konkrétně říkal Beneš v červenci 1944 v Londýně sovětskému velvyslanci Lebeděvovi a podobnými slovy v březnu 1945 v Moskvě Vjačeslavu Molotovovi. Jakkoliv do Stalinovy mysli nevidíme a dokumenty (nějaký jeho deník nebo něco takového neexistuje nebo to není každopádně k dispozici), které by to nějakým způsobem prokazovaly, nemáme, je evidentní, že Stalinova paranoia, která byla analyzována už v mnoha pracích, byla s největší pravděpodobností Benešovými závěry jen posilována.

Asi by se zde ale dalo hovořit také o Benešově paranoie z Německa?

Ono to nějaké racionální jádro z té Benešovy strany také má, protože mnichovská zkušenost byla pro něho skutečně otřesná. (A je potřeba brát v potaz i povahu německé okupace se vší tou brutalitou, o níž mělo exilové vedení v Londýně dostatek zpráv.) Je však otázka, jestli člověk, který žil jednou událostí minulosti, která pro něj byla tak traumatizující, že jejím prizmatem potom viděl všechny další záležitosti, skutečně byl tak prozřetelný a tak prozíravý, za jak prozřetelného a předvídavého sám sebe považoval a většina jeho spolupracovníků rovněž.

[Benešovy názory mohou být interpretovány jako iracionální, pokud za jejich základ budeme považovat důvěru v to, že Stalin zajistí vnější svobodu a bude respektovat i vnitřní svobodu obnoveného Československa. Tato důvěra se zdá být dokonce extrémně iracionální s ohledem na to, že Beneš byl seznámen s marxisticko-leninskou filozofií a ideologií jakožto základní doktrínou sovětské vnitřní i zahraniční politiky, znal fakta o Sovětském svazu a jeho meziválečném režimu, stejně jako o jeho vpádu do Polska, Finska a Rumunska a anexi pobaltských států na počátku druhé světové války. Dodatečná pozn. J. Ch.]

část rozhovoru:

období 1939–1945 (I.)

období 1939–1945 (II.)

období 1945–1948 (I.)

období 1945–1948 (II.)

související texty:

Únor 1948 - úvodní strana

autoři textu: Vít Smetana, Jan Cholínský (nakl-dilo@seznam.cz, www.josefkalvoda.ic.cz)