"V našich věznicích není ani jeden politický vězeň; jsou tam pouze kriminální zločinci."

předseda vlády Viliam Široký, 24. 5. 1956

období stalinismu po roce 1948

mělo několik poněkud odlišných epoch, snad je můžeme nazvat: poúnorová (těsně po převratu), totalitní (od povolání sovětských poradců), a lidovědemokratická (zhruba od 1954).

Hned po převzetí moci komunisty bylo nutné udělat z národa "poslušné stádo". Při důkladné "očistě" byli zbaveni funkcí a z veřejného života vyloučeni lidé pevného charakteru, nekonformisté a ti, u nichž bylo podezření z nepřátelství vůči novým vládcům. Základy socialistické justice byly položeny výměnou soudců i soudních úředníků.

Bylo také potřeba v očích veřejnosti shodit politické oponenty, změnit je na zrádce a kriminální živly. To komunisté dělali vlastně už od konce války. K zatýkání politických odpůrců či osob jinak nepohodlných totalitnímu režimu v masovém měřítku ovšem došlo teprve po uměle vyvolaných provokacích. StB přitom neztrácela čas: první probíhala už od května 1948.

K vystupňování postihů došlo po povolání sovětských poradců, jež souviselo s roztržkou Tita se Stalinem. Byli odstraňováni nejenom nepohodlní jednotlivci, ale celé vrstvy společnosti. Docházelo i k vyřizování osobních účtů (vně i uvnitř vládnoucí strany), kde politická příslušnost hrála ve skutečnosti druhotnou roli.

Zatčené podrobovali příslušníci StB výslechům, které se krutostí nijak nelišily od praktik, dříve používaných gestapem. Pravidlem vyšetřovací vazby býval také pobyt na samotce, izolace trvající často i několik měsíců, bez přístupu k jakékoliv právní pomoci, ale zato občas přerušená nasazeným provokatérem - donašečem StB. Následovala dlouhá série zinscenovaných procesů, na jejichž konci stály tvrdé rozsudky.

Za účelem všeobecného zastrašení obyvatelstva byly vybrané monstrprocesy široce publikovány (v padesátých letech byly např. vysílány v přímém přenosu rozhlasem), na každý takový proces ale připadaly stovky dalších, které se ve skutečnosti odehrály s vyloučením veřejnosti. Tato situace je charakteristická pro celé období totality, bez ohledu na změny ve vedení státu.

Soudy vynesly přes dvě stě trestů smrti, stovky doživotí a tisíce odsouzení na dvacet až pětadvacet let.

Ne všichni lidé, zadržení nepochybně z politických důvodů, ale byli obviněni a souzeni z politických přečinů (hlava I. zvláštní části trestného zákona) - pokud tedy vůbec byli odsouzeni, protože mnoho lidí bylo uvězněno i bez soudního rozsudku; v letech 1948-54 bylo tolik zadržených, že bylo možne zřídit vězení pouze pro ně - tábory nucených prací (TNP).

Velký počet odsouzených zároveň umožňoval separaci politických vězňů, aby "nenakazili" běžné zločince, i následné zostření režimu. Právě zařazení politických vězňů do takovýchto oddělení je potvrzením jejich statutu, bez ohledu na to, podle jakého paragrafu byli odsouzeni. Nelidské podmínky v pracovních táborech stály život stovky vězňů a další tisíce zde ztratily své zdraví.

Zatímco v SSSR došlo po smrti Stalina velice rychle ke změnám, u nás útlak pokračoval. K tomu nepochybně přispěly nepokoje v Plzni při měnové reformě roku 1953. Přesto je kolem roku 1954 vidět zřejmý předěl: odstup od masové propagace procesů.

Až v roce 1960, kdy tehdejší nejvyšší představitel státu a strany A. Novotný prohlásil ....že "socialismus u nás zvítězil", bylo prezidentskou amnestií propuštěno 5601 politických vězňů. Novotného druhou amnestií v roce 1962 bylo propuštěno 2520 politických vězňů.

Zde je třeba připomenout, že Novotný rozhodně nebyl žádný lidumil, o čemž svědčí např. případ jeho "osobního vězně" Vladimíra Škutiny a dalších, v té době odsouzených pro politické činy, ale že k amnestiím došlo na nátlak Moskvy.

I po druhé amnestii zůstávalo ve vězení 2985 politických vězňů. Ti si své tresty většinou dosloužili, poslední političtí vězni prvního období komunistické totality byli propuštěni ještě v létě 1968. Uvědomíme-li si, že političtí vězňové byli odsuzováni hned od roku 1948, a že si ve velké většině "odseděli" celý trest, počet propuštěných 12 (resp. 14 a 20) let později jasně naznačuje rozsah politické represe v Československu.

období neostalinismu po srpnu 1968

ukončilo nejenom pokus o zlidštění státního zřízení, ale i o přijetí Zákona o národním smíru (K231 prostřednictvím dr. Karla Kovařovice). Novou normalizační vlnu zatýkání a pronásledování vedl G. Husák, svého času sám politický vězeň. Stranické prověrky znamenaly konec pohodlné kariéry mnohých "pochybených" komunistů, k popravám jako v padesátých letech však nedošlo. Ale i pokojní řadoví občané byli sprostě vydíráni státem, pokud se z jakéhokoli, i nepolitického, důvodu ozvali, dostali se na seznamy StB, což znamenalo konec jejich, už tak dost omezených, svobod.

Na rozdíl od let padesátých však byly tresty daleko "mírnější", nepřesahující délku deseti let. Podobně jako v padesátých letech, a snad v daleko větší míře, ale byli nepohodlní občané odsuzováni za vykonstruované trestné činy nepolitického charakteru s vysokou trestní sazbou, raději než za přečiny proti státu. Postih nepřátelských živlů však byl široký a projevoval se v různých formách.

první politické procesy "normalizace"

proběhly v roce 1969, mezi odsouzenými byl generál Václav Prchlík (1 rok), tehdejší profesor průmyslovky Petr Uhl (4 roky), Rudolf Battěk, Luděk Pachman, dr. Jan Tesař (všichni přes rok ve vyšetřovací vazbě) a celá řada účastníků studentského hnutí a demonstrantů proti sovětské okupaci. Vlna persekuce vyvrcholila v roce 1972, kdy bylo odsouzeno několik skupin za vydávání cyklostylovaných politických tiskovin. K nejvyšším trestům (šest a půl let "natvrdo") byli odsouzeni sociolog a bývalý pracovník KV KSČ Jaroslav Šabata a bývalý rektor Vysoké školy politické, historik Milan Hübl.

další vlna perzekuce

započala procesem, v němž byli roku 1976 zatčeni a odsouzeni členové undergroundového hnutí, a který byl jedním z impulsů pro vznik Charty 77.

Chartisté byli pronásledováni od samého počátku, hned při pokusu o předání jejího textu Národnímu shromáždění byli zatčeni Václav Havel, Pavel Landovský a Ludvík Vaculík. Nátlak na signátaře pokračoval, mluvčí Charty, sedmdesátiletý filozof prof. Jan Patočka podlehl vyčerpání následkem mnohahodinového výslechu StB v březnu 1977.

Po vzniku VONS bylo deset jeho členů zatčeno a pět z nich (Otka Bednářová, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel a Petr Uhl) odsouzeno na 3-5 let. Ostatních pět bylo po půl roce bez soudu propuštěno.

Rudolf Battěk byl znovu odsouzen k šesti letům vězení v roce 1981. Na základě obvinění z podvracení republiky byli vzati do vyšetřovací vazby spisovatelka Eva Kantůrková a novináři Karel Kyncl, Jiří Ruml a Jan Ruml, byli opět po roce bez soudu propuštěni.

V sedmdesátých, a ještě v daleko širší míře v osmdesátých, letech byli zatýkáni výrobci a šiřitelé nezávislé literatury všeho druhu, mnozí z nich opět formálně obžalováni z nepolitických zločinů, tedy z trestných činů v oblasti obecné nebo hospodářské kriminality, nejčastěji z nedovoleného podnikání, rozkrádání socialistického majetku, ohrožení devizového hospodářství apod.

Speciální "pozornost", věnovaná politickým (oficiálně protistatním) vězňům, byla vždy jedním z výrazných znaků komunistického totalitního zřízení. Na rozdíl od demokraticky vedených států, neměli však naši političtí vězni nijak privilegované postavení, naopak bylo s nimi často nakládáno hůře než s běžnými kriminálníky.

Kontrolní otázka: Na které pražské třídě dnes stojí budova Výkonného výboru ÚV KSČM?

Ještě na sklonku totality (o jejímž konci by se jen tak mimochodem tehdy snad ani ten největší optimista neodvážil snít), v roce 1988, zemřel na následky nelidského zacházení ve vězení Pavel Wonka, poslední oběť násilí komunistické justice. Kvůli petici, související se smrtí Pavla Wonky, byli uvězněni Ivan Martin Jirous a Jiří Tichý, I. M. Jirous byl propuštěn teprve díky sametové revoluci.

Další informace o politických vězních najdete na stránce VONS a zvláště jejím souhrnném sdělení č. 400. I přes snahu komunistické vlády se nikdy nepodařilo existenci politických vězňů vytlačit z národního povědomí a jejich osudy se staly námětem mnoha dokumentaristických a uměleckých děl. Některá z nich Vám předkládáme zde.

[Zz], [ma] [7,55]