www.TOTALITA.cz

vězeňství
ženy v čs. vězeňských zařízeních v 50. a 60. letech 20. století

I do života žen tragicky zasáhl rok 1948. Ani jim se nevyhnula represe a politická perzekuce. Pro ně o to tragičtější, že daleko více prožívaly strach, násilí a nespravedlnost, obavu nejen o své vlastní životy, ale i o životy manželů, synů a dcer. Na jejich bedrech zůstala nutnost starat se o rodinu, pokud zločinný komunistický režim odsoudil k vysokému trestu hlavu rodiny.


Nepropadejme iluzi, že se komunistická moc k ženám chovala humánněji. Naopak. Všudypřítomný hlad, bití, korekce, psychické týrání, ponižování, těžká fyzická práce, vytváření pocitu, že se žena musí stydět za svoje ženství, patřilo ke každodennímu koloritu zmiňovaného období v ženských věznicích. Ve vězení není rozdílů, pokud jde o násilí.


V době existence Státního soudu v letech 1948-195 jím bylo odsouzeno asi 2 238 žen z celkového počtu 27 tisíc osob. V čs. věznicích k 1. lednu 1951 bylo uvězněno 4 037 žen, z toho 1 570 tzv. "protistátních". K 1. lednu 1960 bylo z celkového počtu 31 809 vězňů politických vězňů 8 706, v nichž je zahrnuto i 610 žen odsouzených za "protistátní" trestné činy.



pardubická věznice

Asi nejznámější věznicí pro odsouzené ženy v padesátých letech 20. stol. je věznice v Pardubicích. Tajným rozkazem ministra národní bezpečnosti byl v červenci roku 1952 zřízen "státní vězeňský ústav Pardubice", kde mají být vykonávány "tresty na svobodě, uložené za závažné trestné činy ženám".


Ale již na jaře téhož roku je zde umístěn větší počet žen - politických vězeňkyň. Kapacita věznice brzy nedostačovala náporu nově příchozích, pro potřeby věznice jsou upravovány i další budovy v rámci vězeňského komplexu. Přesto věznice byla hrozivě přeplněna, nesplňovala základní požadavky na hygienu žen.


V listopadu 1953 bylo v rámci věznice zřízeno zvláštní izolační oddělení pro politické vězeňkyně, tzv. "Hrad". Jednalo se o dvě cely, kde bylo umístěno asi 65 žen (mj. F. Zeminová, prof. Růžena Vacková, A. Kleinerová ad.).


Ještě vedle vznikl tzv "Vatikán" - izolační oddělení pro řádové sestry. Právě zde byly v letech 1954 a 1955 iniciovány dvě velké hladovky, které si kladly za cíl zlepšit životní podmínky uvězněných žen (viz tragická strava, nedostatek vložek, toaletního papíru, nemožnost odebírat denní tisk apod.)


Přestože se, především po protestní hladovce v roce 1955 podmínky v některých směrech zlepšily, iniciátorky těchto protestních akcí byly podrobeny dalším represím ze strany vedení věznice (viz umístění v korekci, zadržení některých výhod atd.)


V areálu pardubické věznice měla své pracoviště-dílny řada podniků. Odsouzené ženy pracovaly ve švadlárně, pletárně, na pracovišti podniku Koh-i-noor při výrobě špendlíků a sponek. Jiřina Zábranová ve své vzpomínkové knize Ohlednutí vzpomíná na svou práci ve vězeňské zahradě. Avšak především pro nemocné a starší ženy, byly některé z prací fyzicky velmi vyčerpávající a dále zhoršovaly jejich zdravotní stav.


Ostatně toho si bylo vedení NPT Pardubice vědomo a záměrně toho zneužívalo. Z vězeňské mzdy se ženám odečítala částka na úhradu soudních výdajů, výkonu trestu, sociální pojištění, náklady na ostrahu a administrativní chod věznice. Ze zbytku měla být vyplacená minimální částka rodině a kapesné vězni. Ovšem při nesplnění pracovních norem bylo kapesné snižováno, resp. často zastaveno úplně. Přilepšit si tak k málo výživné stravě nákupem nejnutnějších potřeb ve vězeňské kantýně tím bylo vyloučeno úplně.


Mnohé z politických vězeňkyň vzpomínají na NPT Pardubice jako na svou životní univerzitu: Růžena Vacková vypráví svým spoluvězeňkyním o antice, obdobně jako např. Jiřina Zábranová poutavě přednáší o historii, Albína Palkosková zasvěceně hovoří o společenské výchově a Jiřina Štěpničková o divadle. Pro mnohé z naslouchajících vězeňkyň se přednášky staly vítanou náhradou za nemožnost vystudovat na vysoké škole.

rozdíl mezi vězněným mužem a vězněnou ženou

Jaký je rozdíl mezi uvězněným mužem a uvězněnou ženou? Podle Dagmar Šimkové (byla v roce 1952 zatčena a odsouzena za protistátní činnost na 15 let, další tři roky dostala za útěk z pracovního tábora v Želiezovcích. Propuštěna byla až v roce 1966) žena na rozdíl od muže "má nějak silněji vyvinutý instinkt přežití. Ať je kdekoliv, začne si budovat své vlastní prostředí, ví jak na to, snáší na nové hnízdo. (…) Když je muži vyražen meč z ruky, zaváhá, zděšen, co dál. Žena mrští kamenem, a když není po ruce, popadne kobylinec, a když ani ten není v dosahu, aspoň od srdce plivne nepříteli do oka."


Chce se mi dodat: v případě, kdy již nelze nepříteli plivnout do oka, je po ruce ještě jedna mocná zbraň: SLOVO. Ostatně jeho úloha je nezastupitelná již v prvním a druhém odboji. Jsem přesvědčen o tom, že pokud odboj definujeme jako aktivitu, tj. různými způsoby vyjádřený odpor proti násilnickým metodám totalitních režimů, význam Slova s velkým S ještě narůstá. Zvlášť v situaci, kdy proti sobě stojí příslušníci stejného národa.



dopis generálnímu tajemníku OSN

V roce 1956 napsalo 12 žen odsouzených za politické činy dopisy tehdejšímu generálnímu tajemníku OSN Dagu Hammarskjöldovi, v nichž mu popsaly své životní podmínky v pardubické věznici, vysvětlovaly mu jakému postavení se v "lidově demokratickém Československu těší" političtí vězni a žádali ho o nápravu. Dagmar Šimková o tom později napíše:


"Stále jsme věřily, že my statistická čísla, jsme živým záznamem protestu, jakýmsi mementem pro lidi žijící ve svobodném světě. Varováním, symbolizujícím svobodu rozhodování a vůle. Naštěstí naše mysl byla obestřena mlhou nevědomosti o tom, jak málo lidí ve svobodném světě chce vědět, a když věděli, jak málo dbali. Byly jsme fanatičky sebeoběti, hledání ideálu, svobody proti neúprosné autoritě, věřily jsme, že pomáháme tvořit novou dobu a historický soud dokáže, že to nebylo čiré bláznovství.Odmítaly jsme nabízená lákadla života, nechtěly jsme se vrátit dříve, dokud nebude opravdová demokracie. I fanatismus je nástroj přežití."


... a trest

Dopisy si svého adresáta nikdy nenašly, následovaly tresty a těchto dvanáct statečných žen bude v následujících dvou letech trpět v izolaci od ostatních politických vězeňkyň po samotkách ve věznici na Pankráci.


Podle mého názoru tyto ženy pochopily, že vyjádření odporu je pro vlastní Bytí důležitější než vyjádření souhlasu. Pochopily, že obhajoba občanských svobod a individuálních práv, každý protest proti pokořování má smysl v jakékoliv životní situaci. Vzepřely se bezpráví páchané na nich samých i na tisících dalších občanech čs. státu.


zhoršení situace po amnestii roku 1960

Po velké amnestii v roce 1960 se postavení politických vězeňkyň, na něž se amnestie nevztahovala v některých směrech dále zhoršilo.


Pro dokreslení uvedu osud prof. Vackové: Růžena Vacková několikrát odmítla žádat totalitní moc o milost. Prohlásila, že vězeňskou celu neopustí dřív, než budou propuštěni všichni nevinně odsouzení kněží. Netýkaly se jí, a ona odmítala přistoupit na jejich podmínky, velké amnestie pro politické vězně v letech 1960 a 1962.


Po nich se pro zbylé politické vězeňkyně stal život ještě nesnesitelnější. Unaveny vězeňským stereotypem, osamoceny, ocitly se na celách s vražedkyněmi, prostitutkami a zlodějkami, i když dle statutu politických vězňů bylo v rozporu s mezinárodního právem takto s nimi zacházet. Každodenní součástí vězeňského života se stala jazyková vulgárnost, běžně se mezi kriminálnicemi navazují lesbické vztahy mezi "mamčou" a "tatčou".


V šedesátých letech její vězeňská kalvárie pokračovala přes věznici v Opavě, v Ilavě na Slovensku a Ostrov nad Ohří. Koncem strastiplné cesty je až propuštění Růženy Vackové v dubnu roku 1967. V té době je jí 66 let!


Ale její osud nebyl ojedinělý. Helena Kučerová, jedna z těch žen, které napsaly dopis Generálnímu tajemníkovi OSN, byla sice v roce 1960 propuštěna na svobodu, avšak již o rok později znovu odsouzena za údajnou "protistátní" činnost! Zemřela na rakovinu ve vězení v roce 1966.



související texty:

historie období 1948-1952

historie období 1953-1957

historie období 1958-1968

historie období 1969-1989

historie i pomocí čísel


ženy v čs. vězeňských zařízeních v 50. a 60. letech

amnestie 1953 - 1962


vězeňství - úvodní strana


autor textu: Tomáš Bursík

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2017 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.