V polovině 60. let minulého století byl Vladimír Branislav vedoucím redaktorem a reportérem televizního magazínu Zvědavá kamera.

Od roku 1962 byla Zvědavá kamera pro diváky pojmem. Kromě kritických reportáží přinášela také pořady s atraktivní tématikou. Takovým měl být i pořad o Čertově a Černém jezeře.

Jak jste přišli na nápad točit právě o šumavských jezerech?

Redakce Zvědavé kamery byla tehdy v krizi. Měla za sebou řadu politických průšvihů, které vyvrcholily na jaře 1964. Redaktorka Otta Bednářová natočila reportáž o volbě povolání, kde se zastala talentované, leč třídně závadné dívenky, a tím se dotkla místních funkcionářů. Stalo se to ve Vysokém Mýtě, kterému se pak říkalo "Česká Tirana".

Vznikl z toho strašný poprask. Otku Bednářovou nejprve chtěli z televize vyhodit, ale pak ji přeřadili a redakce Zvědavé kamery začala být ostře sledována. Hledali jsme proto nová témata, která by byla atraktivní a zároveň nenapadnutelná.

S nápadem natočit reportáž o jezerech přišel náš produkční Jindřich Bernard. Četl článek v Lidové demokracii o zvláštních konzervačních schopnostech Čertova jezera. Vše co do něj spadne, voda uchová v nedotčeném stavu. Podle pověstí tam tak měli odpočívat napoleonští vojáci, dřevař s koňmi či hraběnka ve zlatém kočáře. To se nám líbilo a řekli jsme si, že to je ono, co nyní potřebujeme, a že o tom natočíme reportáž.

Jak se to celé na Šumavě seběhlo?

Měl jsem známé mezi sportovními potápěči Svazarmu. Domluvili jsme se, že nám pomohou prozkoumat dna Čertova a Černého jezera. Mezi potápěči byl i Ladislav Bittman, který se nám představil jako pracovník ministerstva zahraničí.

Při obhlížení dna našli potápěči asi 15 kovových krabic. Jak se ukázalo, obsahovaly výbušné nálože a vhodili je tam nacisté na konci druhé světové války. To naši zvědavost jenom podnítilo. V květnu 1964 jsme měli začít natáčet. Produkční se však na Hlavní správě Pohraniční stráže dozvěděl, že povolení natáčet v pohraničním pásmu dostaneme později, protože tam v květnu bude probíhat vojenské cvičení.

Natáčet jsme mohli až v červenci. To už tam ty bedny ležely. Když je pak potápěči vylovili, vypadaly tak, že každý by přísahal, že pod hladinou ležely dvě desetiletí. Vzápětí dorazili důstojníci z ministerstva vnitra a my se nesměli k bednám ani přiblížit. Prý, co kdyby byly zaminované. "Obětovali" jsme tedy našeho kameramana, který jediný mohl s nimi.

Bylo nám to moc divné. Asi to na nás poznali, protože když jsme byli mimo prostor a oni netušili, že tam zůstal náš produkční, prohledali nám stan. Popravdě řečeno, my jsme předtím do stanu pana Bittmana také nahlédli...

Vy jste vážně nepojali podezření, že by mohlo jít o podvod?

Ale pojali… Ještě na Šumavě jsme svolali poradu výrobního štábu a zvažovali, co budeme dál dělat. Jenomže jsme měli ve štábu udavače a hned druhý den za námi přijel major Borecký, vlastním jménem Stejskal. Tento kultivovaný estébák nám vysvětloval, že se nemáme strachovat. Proč by nám do jezera házeli bedny s tajnými dokumenty, když by je mohli sami zveřejnit jinak? To se nám zdálo logické. Naznačil nám, že na objevené materiály dostaneme exkluzivní práva, ale pokud nebudeme chtít, tak v řadě za námi čekají další novináři. Prostě nás přesvědčil.

Mohli jste materiály, vydávané za nalezené, vidět?

Náčelník desinformačního oddělení, major Stejskal, tenkrát za mnou přijel domů a přivezl složku s dokumenty. Spolu jsme je probírali a on ukazoval dokumenty, které by potřebovali zveřejnit. Byl dokonce svolný s tím, když jsem i já navrhl ke zveřejnění ty, které se mi zdály zajímavé. Takže materiály určené ke zveřejnění v našem dokumentu jsme vybírali spolu. Ostatní pak zveřejnili v našem a zahraničním tisku.

Jaká byla reakce vedení Československé televize na váš a tím pádem i její úspěch?

Najednou jsme byli hýčkáni. Slavné tiskovky ministra Štrougala, která probíhala v televizním studiu D na Plodinové burze, a která se vysílala přímým přenosem, se účastnili ředitelé ostatních sdělovacích prostředků. A ti všichni řediteli televize Jiřímu Pelikánovi blahopřáli, že má tak vynikající tým. Po tiskovce nás pak přijal Štrougal, poblahopřál nám a vlídně s námi pohovořil.

Dokument nás pak reprezentoval na mezinárodním festivalu.

Dokument byl na přehlídce dokumentárních filmů v Lipsku, kde jsme získali první cenu Egona Erwina Kische. Ovšem jestli to ovlivnilo vnitro či jiné orgány, to netuším. Dokument se pak dost úspěšně prodával do zahraničí.

Byl jste velmi populární díky nálezu.

Faktem je, že jsem natočil v televizi stovky pořadů, ale starší lidé vzpomínají jen na dva, z nichž jeden je ten o šumavských jezerech.

Kdy jste se dozvěděl pravdu o událostech u šumavských jezer?

Někdy po roce 1980 z Bittmanovy knihy, která tady obíhala v samizdatovém opisu. A shodou okolností jsem tehdy potkal majora Stejskala. Hned jsem mu říkal, jak ta senzace pěkně praskla a on odvětil, že ho za to vyhodili.

Ta kniha se jmenovala Špionážní oprátky a vyšla v roce 1981 v nakladatelství Sixty-Eight Publisher manželů Škvoreckých. Bittman v ní vzpomíná, že když přijel z prvního dne natáčení, kdy vylovili z Čertova jezera první bedničky s třaskavinou, vyprávěl to svému nadřízenému. Pro obveselení prý dodal, že by do jezera měl někdo vhodit mrtvolu, aby Zvědavá kamera měla nějakou senzaci. A tak se zrodil nápad na bedny s materiály po nacistech.

Nepředvolala Vás kvůli té knize StB k výslechu?

Speciálně kvůli tomu ne, ale v rámci různých předvolání se mě na to ptali. A když dělali "namlouvačky" ke spolupráci, tak to vždycky zmiňovali. Ale já jim pokaždé vysvětlil, že jim zase někdo uteče a všechno to zase praskne, a na tohle oni slyšeli. Mě to ve vylhávání se z nemravných návrhů pomohlo. Když člověk není hrdina, tak mu může nejlépe pomoci humor.

Vy jste musel po roce 1968 z televize odejít.

Několik let jsem, dokud to šlo, byl na volné noze. Psal jsem pro televizi pod pseudonymem Karel Vlček - dělal jsem třeba Večerníček O Rákosníčkovi. S Evou Sadkovou jsme psali různé dramatizace románů. Pak ale začalo jít do tuhého, a tak jsem ze své činnosti ubíral, až jsem v roce 1977 skončil úplně a odešel do Sběrných surovin. Nastoupil jsem tam jako svačinář. Do poloviny ledna 1990, kdy jsem odešel, jsem se vypracoval až na dispečera. Udělal jsem tam docela kariéru..

S Vladimírem Branislavem rozmlouval Daniel Růžička.

související texty:

Akce StB Neptun

Návrh na aktivní opatření akce Neptun

ČST: Zpověď Ladislava Bittmana

Státní bezpečnost

Wikipedie: Černé jezero

vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Daniel Růžička

použitá literatura: 167

fotografie na stránce: archiv autora

související literatura: Jarmila Cysařová: Já prostě nemohu žít jinak (problematika televizního magazínu Zvědavá kamera)