Moje spolupráce na televizním vysílání na Liberecku začala oklikou. Od prvních chvil okupace jsem se podílel na vydávání libereckého deníku Vpřed, 21. srpna přejmenovaném na Svobodný Vpřed.

Odcházel jsem jednou z liberecké radnice, kde nepřetržitě zasedala rada městského národního výboru, když mě zastavil jeden z přátel a líčil mi, že se připravuje založení televizního studia a já bych se toho měl účastnit. Coby bývalý divadelník prý netrpím trémou, u mikrofonu jsem jako doma, navíc psát a upravovat texty musí být pro mě, redaktora, hračka. V té době jsem totiž byl šéfredaktorem tiskového střediska Libereckých výstavních trhů, což mělo svůj význam pro vývoj dalších událostí.

Hlavní scénář televizního příběhu se začal odvíjet od okamžiku, kdy se nám dostalo ujištění, že máme plnou podporu rady libereckého městského národního výboru a prakticky úplně volnou ruku pro zajištění celé akce kolem zrodu televizního studia.

Liberecké výstavní trhy v roce 1968 zapojily do výstavního dění průmyslovou televizi. Kamera a technické vybavení bylo po skončení výstavy uloženo do skladů a tam také vedla první cesta naší poněkud partyzánské akce. Auto bylo zajištěno a pro 3 zaměstnance "trhů" a pro mne už nebyl příliš velký problém najít a naložit techniku a vyrazit na vrchol Ještědu, kde stála televizní retranslační stanice. Nahoru jsme se dostali celkem bez obtíží a byli jsme už netrpělivě očekáváni.

Od té chvíle se začaly dít zajímavé věci. Marně bych se pokoušel popsat všechno, co se muselo napojovat, zapojovat, kontrolovat a obtelefonovávat. Moje znalosti spojovací a vysílací techniky končí u krystalky. Mám v paměti jen změť kabelů, drátů a drátků a desítky ciferníčků něco ukazujících. Co, to nevím. A oba zpocené techniky - Jiřího Heřmana a Luboše Chotěborského - lezoucí po zemi a chvílemi i po stěnách, divoké jízdy vozem serpentinami dolů a nahoru (vždycky se přišlo na něco co chybí, co je nutné ihned sehnat, najít a převézt), tedy pocit zmarnění a zbytečnosti na poli ovládaném nepochopitelnou technikou.

Jiří Heřman po letech dodává, že televizní průmyslová kamera měla ovládací prvky umístěné mimo vlastní korpus, takže se s ní pracovalo úplně jinak. Byla to tehdy novinka a ani její zapojení nebylo jasné. V noci byl na Ještěd dopraven inženýr z Tesly, ale i ten se bál, že ji chybným zapojením zničí. Nakonec prostě všechny knoflíky vytočili doleva a pak se zkoušelo a čekalo, jestli nezačne někde něco doutnat. Naštěstí všechno vyšlo dobře.

Během té doby se rodilo improvizované studio. Proti kameře jsme pověsili kus látky, před ní postavili stolek s mikrofonem a židlemi. Současně se začal vyrábět obrazový monoskop. Použili jsme nástěnku, potaženou papírem a vyzdobenou fotografiemi A. Dubčeka a prezidenta L. Svobody. V záhlaví byl umístěn nápis SVOBODNÉ TELEVIZNÍ STUDIO SEVER a dole JSME S VÁMI - BUĎTE S NÁMI! Celek doplňovala trikolóra. Současně jsme na magnetofonu hledali vhodnou melodii pro zvukovou znělku. Volba padla na písničku Marty Kubišové, tuším, že se jmenovala "Poštou holubí", dnes to už ale přesně nevím.

Tu obrazovou znělku bylo ale nutné předělat. Kolega Heřman totiž vehementně protestoval proti údaji, že vysílá Liberec i proti uvedení kanálu. Podle toho by se dalo vysledovat naše "studio". A pak se nám podařilo další kouzlo, které dokonale zmátlo stopy. Byl to nápad se dvěma studii. Po záběru na obrazovou znělku jsem oznámil, že se přestěhujeme do studia. Ve dvacetiminutové pauze Jirka Heřman přetočil kameru na druhý kout pokojíku, kdy kromě hlasatelského stolku byl vidět i gauč a peřiňák. Vznikla tak dokonalá iluze, že jsme se s vysíláním přestěhovali, a každý se domníval, že někam do sklepa ve městě. Dodnes mnozí lidé nevěří, že jsme to všechno realizovali na Ještědu v přespávacím pokojíku.

Mezitím vším jsem si připravoval podklady pro první vysílání a sepisoval si úvodní slovo k divákům. Nad ránem 25. srpna jsem byl vyzván, abych se posadil ke stolku, protože se všechno musí nasvítit a vyzkoušet. Ještě trochu pobíhání, přehazování kabelů a vrcholný zázrak byl na světě - na monitoru naskočil obraz. Ne, nedala se s tím provizoriem dělat žádná kouzla, ale pro všechny ve studiu to bylo něco, kýžený výsledek. Vím, že jsme se všichni objímali, něco jsme křičeli, ukápla i slza. Prostě, zpětná reakce na předchozí vypětí. Po zkoušce napojení a výstupu zvuku přichází na řadu telefon. Vytočili jsme číslo bytu předsedy libereckého MěstNV J. Moulise - byly 4 hodiny ráno. Vzbudili jsme ho a oznámili mu, že na ráno si má připravit tříminutový televizní projev.

snímek z televizní obrazovky

V 8.00 jsme vysílali naostro. Celé vysílání trvalo asi 20 minut a snažili jsme se ho naplnit zprávami a instruktivními materiály, to všechno proloženo úryvky z písniček. Pamatuji si, že kromě úvodního slova jsem v tomto pořadu dokonce recitoval jakousi velice apelativní báseň. A pak? Vlna smutku. V libereckém krematoriu řada rakví, veliké množství lidí a květů. Ne pohřeb, ale tryzna. Liberečané vyprovodili na poslední cestě oběti okupantských kulek. Dopoledne do našeho studia auto přiváží herce Jana Třísku. Těžko se mu mluví, kamera snímá slzy stékající po tváři. Líčí své zážitky z tryzny. Úryvek z básně, kterou začal recitoval, není schopen dokončit. Na obrazovku naskakuje obrazová znělka. Nejvýmluvnější zakončení, nerozplizlé zbytečnými slovy. Tisíce lidí u obrazovek plakalo s ním, což jsme se dozvěděli později. A potom domluva, že přijede znovu.

Vzpomínky na následující hodiny a dny splývají, proplétají se, po třech desítkách let ztrácejí časový sled. Prožili jsme i krušné chvíle, když se nad špici Ještědu zavěsil sovětský vrtulník a současně se pod jižním úbočím objevilo několik tanků, které zcela jednoznačně zvedly hlavně děl. Vypadalo to tak, že z vrtulníku dostávají pokyny a snad i souřadnice pro střelbu. Měli jsme předem ohlášený čas vysílání a chtěli jsme ho dodržet, ale do studia přijel nějaký důstojník Bezpečnosti a kategoricky nám nařídil opustit studio - a to co nejrychleji. Zpátky se vrátíme, až se ukáže, co znamená ta "čestná stráž" nahoře a dole. Přes dvě hodiny jsme v úkrytu s napětím čekali, jestli nám nepošlou "přátelský bratrský pozdrav". Neposlali. Helikoptéra zmizela, tanky odjely. Později jsme zaslechli, že se sovětští vojenští odborníci domnívali, že stavba hotelu se špicí vysílače je odpalovací rampa s raketou.

Ve spojení s Bezpečností jsme už zůstali. Na pomoc přišly i Lidové milice. Utvořily dokonalou uzávěru a pomocí polního telefonu se s námi dorozumívali, koho mají či nemají pustit nahoru. Každá návštěva byla předem ohlášená a my byli velice spokojeni. Fungovalo to naprosto spolehlivě. Kde by nás napadlo, že o pár let později by taková asistence znamenala úplně něco jiného!

Podle slibu zavítal do studia znovu herec Jan Tříska s kolegyní Tomášovou. Spolu s nimi přijel i nenápadný pomenší muž. Jan Tříska ho představil: "To je Vašek Havel. Hrozně moc nám pomáhá v rozhlase a na radnici." To jméno jsme měli v povědomí od liberecké premiéry jeho hry Zahradní slavnost. Usedl v koutku studia a dal se do psaní. Houževnatě se bránil promluvit před kamerou. Poukazoval neustále na to, že od toho jsou ve studiu povolanější lidé.

Hodiny následující po návratu naší delegace z Moskvy po podpisu pokořujícího dokumentu, byly zdrcující. Bylo hrozně těžké psychicky unést pocit bezmocnosti a ztráty všech nadějí, totální deziluze. Televizní studio SEVER jsme zlikvidovali po rozhlasovém projevu tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody, který znamenal doznání těžké porážky ideálů Pražského jara 1968 a legalizoval "dočasný" pobyt sovětských vojsk v naší zemi.)

zpracováno na základě vzpomínek Miroslava Hladíka

související texty:

situace v ČST neděle 25. srpna 1968

události roku 1968

vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Daniel Růžička