Kdy jste se narodil? Co jste dělal v únoru 1948?

Narodil jsem se v roce 1928. Otec byl živnostník, měl pekařství. V únoru 1948 mi bylo devatenáct let. Studoval jsem tehdy střední chemickou průmyslovou školu v Praze, kde jsem přes týden bydlel a na víkendy jsem jezdil domů do Slaného.

Jak jste vnímal uchopení moci KSČ?

Komunismus jsem v té době vnímal jako něco špatného, jako násilí. Poprvé jsem pochopil jeho podstatu již v roce 1945, když jsem se setkal se sovětskými vojáky, kteří k nám přišli do Slaného ještě trochu dříve než do Prahy. Brali lidem hodinky a chtěli jenom pít. Na podzim 1945 jsem potom viděl v Pařížské ulici opilé sovětské vojáky, jak ohrožovali kolemjdoucí lidi. Přijeli pro ně, odzbrojili je, zmlátili, naházeli je do auta a odvezli pryč.

Po únoru 1948 jsem stejně jako řada jiných lidí věřil, že komunismus bude poražen. Na začátku skutečně mezi mladými žádné velké nadšení pro komunismus nebylo. My jsme se tehdy vyjadřovali velmi protikomunisticky. Z tehdejších povolených politických stran patřily moje sympatie národním socialistům. Zúčastnil jsem se prvního pochodu studentů na Hrad, kde nám prezident Beneš slíbil, že bude demokracie zachována. To ale nesplnil.

Potom jsem chtěl utéct na Západ. Příležitost se naskytla, když za námi přišel ředitel, který sháněl dobrovolníky na zemědělskou brigádu do pohraničí. Ještě než jsme odjeli, tak jsem měl první průšvih. Podepisovali jsme archy, kde bylo blahopřání Stalinovi. Udělal jsem z toho frašku. Říkal jsem: "To bude mít Pepík radost, že mu blahopřejeme, my vzdělanci, doktoři a inženýři." Přitom jsme samozřejmě byli průmyslováci a neměli jsme ani hotovou maturitu, tu konečně nemám dodnes. Podepsal jsem se první jako doktor Čapek. Totéž udělalo asi pět dalších kamarádů. Každý si tam hodil nějaký titul. Organizátor této podpisové akce, předseda svazácké organizace (sám jsem jejím členem nebyl), to hned odnesl na místní organizaci KSČ a ti nás chtěli vyhodit ze školy. Ale abych byl spravedlivý také ke komunistům, zastala se nás doktorka Sovová, která na škole učila fyziku a byla také ve straně. Omlouvala nás, říkala ostatním, že je to klukovina. Ale byl jsem tím pádem na indexu.

Zanedlouho po této aféře jsme odjeli na brigádu nedaleko Bavorska a při první příležitosti utekli za hranice. Tak jsem se v listopadu 1949 dostal do Německa. Den si pamatuji přesně, bylo to 17. listopadu, v den výročí zavření vysokých škol.

Co jste dělal v exilu?

Byl jsem v uprchlickém táboře v Norimberku. Snažil jsem se dodělat si maturitu, abych mohl dál na nějaké univerzitě studovat. Byl jsem ale mladý. Určité zásady, neklid a romantika mě přivedly k navázání spolupráce se zpravodajskou skupinou generála Moravce a po prověření jsem byl přijat jako budoucí kurýr. Měl jsem chodit do Československa navazovat kontakty.

Jak vypadala příprava na přechod do vlasti?

Byli jsme seznamováni se způsobem, jak přecházet hranice. I když jenom zběžně, protože jeden z adeptů, František Tomášek, se narodil nedaleko hranic a místo našeho přechodu dobře znal. Učili nás, jak se pohybovat v noci v terénu, jakým místům se vyhýbat, jak se ukrývat a podobné věci. Potom nám dávali instrukce, jak máme v republice pracovat. Učili nás také, jak navazovat kontakty. Měli jsme ovšem vysloveně zakázáno zakládat odbojové skupiny. Zprávy, že jsme je zakládali nebo používali násilí, jsou nesmyslné a úplně odporují logice zpravodajské práce. Takovým způsobem popisoval práci agentů darebák Zdeněk Pluhař v knize Opustíš-li ji, zahyneš. Po zkušenostech z druhé světové války bylo jasné, že by to byla vstupenka do kriminálu. Stejně jako se dokázalo gestapo infiltrovat do odboje, dělala to samé Státní bezpečnost. Některé skupiny navíc sama iniciovala a přímo řídila.

Našim úkolem bylo získat osoby, které by nám předávaly informace, z nichž by se skládala mozaika o komunistickému režimu. Fungovalo to jednoduše, někdo založil mrtvou schránku, jiný tam dal zprávu, která se potom vybrala. Když to potom prasklo, tak se ti lidi navzájem neznali. Navíc když se agent nevrátil a bylo jasné, že byl chycen, lehce se zametaly stopy. Mrtvé schránky se rušily, nové se založily už s jinými lidmi.

Bylo totiž jasné, že výslechy není možné přežít bez toho, aby z člověka něco Státní bezpečnost nedostala. Ze své zkušenosti vím, že to bylo takřka nemožné, jedině by se člověk musel nechat zabít a to po nás nikdo nechtěl. Učili jsem se ovšem různé legendy pro případ zatčení, abychom co nejdéle vydrželi nemluvit. Potom jsme také cvičili různé úkoly, speciálně uložené pro naši misi.

Kdo vás konkrétně cvičil?

Vysílání agentů řídil generál Moravec, zpravodajská legenda. Když přešel po únoru do Německa, začal hned pracovat pro Američany. Ti mu povolili, aby založil v rámci americké zpravodajské služby československou sekci. CIC tedy platila všechny operace této zpravodajské skupiny. Ta definitivně přestala vysílat agenty-chodce do Československa až v polovině padesátých let, kdy se začaly používat jiné formy zpravodajské činnosti. Vyplývalo to jednak ze změněné mezinárodní situace a jednak také už přes hranice nebylo možné chodit jako dříve. Pracovala tam celá řada lidí, pamatuji se na sekčního šéfa ministerstva vnitra Skálu, ale jestli to bylo jeho pravé jméno nebo pseudonym, to nevím. Všichni vystupovali pod krycími jmény, moje bylo Carlson.

Dostali jsme perfektně udělané falešné doklady, měli jsme také pistole, sedm pětašedesátky. Po ukončení výcviku jsem šel do republiky, ale měl jsem smůlu. Člověk, kterému jsme věřili a s nímž jsme počítali, nás nakonec udal. Byl jsem zatčený už po prvním přechodu, kousek za hranicemi.

Jaké byly bližší okolnosti vašeho zatčení?

Z Bavorska jsem šel společně s Františkem Tomáškem, ten byl o čtyři roky starší. Vyrazili jsme směrem na České Žleby a Černý Kříž, přes bažiny do Horní Sněžné, kde nás zatkli. To je vesnice, kde se narodil Vašek, jedna z hlavních postav románu Eduarda Basse Cirkus Humberto.

Měli jsme kontakt na jednoho z převaděčů, ten nás ale udal. Jak jsem se později dozvěděl, dostal za nás celkem šedesát tisíc korun, což v té době byly velké peníze. Koupil si prý za ně novou motorku. Na jedné straně to byla smůla, že mě chytli při prvním přechodu, na straně druhé ovšem štěstí, protože jsem potom nedostal u soudu tak vysoký trest. Převaděč byl známý Františka Tomáška. Když jsem k němu přišel, hned jsem vytušil, že něco není v pořádku. V místnosti byla totiž jeho žena s malým dítětem, přitom měl podle původních informací žít sám. Jeho žena byla Němka, asi se bála a přemluvila ho, aby nás oznámil. Odvedl nás do jiného baráku, kde jsme se ubytovali. Přijela spousta esenbáků, obklíčili nás a začali po nás střílet. Potom nás chytili a rozbili na nás všechno, co se dalo. Chtěli nás zastřelit, protože jsme byli ozbrojení, ale byli s nimi v civilu estébáci a ti nás chtěli dostat živé. Zastřelení se nekonalo a odvezli nás k výslechu.

Zatčen jsem byl 5. května 1950. Vidíte, zase jedno takové významné výročí. Mám na ně vůbec velké štěstí. (smích)

Jak vypadaly výslechy?

Nejdříve jsem byl vyslýchán ve Volarech, potom v Prachaticích a nakonec v Českých Budějovicích. Tvrdil jsem, že jsme pašeráci cigaretových papírků, což tehdy bylo nedostatkové zboží. Ale nevěřili mi.

Nejdelší výslech jsem zažil v Českých Budějovicích, trval třicet hodin. Dokonce se mnou instalovali fingovanou popravu. Říkali, podívej se, buď nám to všechno do tří minut řekneš, nebo budeš viset. Na zdi u dveří měli hák a na něm provaz. Dali mi asi tři minuty, jestli nebudu mluvit. Ale v tom okamžiku jsem byl už v takovém stavu, že jsem to bral jako vysvobození. My jsem sice předem věděli, co s námi bude, ale skutečnost byla přece jenom jiná. Byl jsem v takovém stavu, že jsem byl rád, že už bude konec. Dali mi smyčku na krk a když mi odpočítali poslední vteřinu, tak mě podkopli. V okamžiku, kdy jsem se propadával, mě zachytili. Byla mezi nimi jedna ženská, křičela na mě: "Ty kurvo, to bys chtěl, abychom tě oddělali. Nic takového, ty budeš pro nás pracovat."

Přerazili mi nos a vytloukli mi ušní bubínky. Výslech trval třicet hodin, ani nevím, jak jsem se dostal do cely. Tam mě přinesli polomrtvého. Vyšetřovatelé stále opakovali: "Odtud se dostaneš živý, jenom pokud se přiznáš. Jinak jedině mrtvý." Nedali mi napít, o jídle ani nemluvě, nemohl jsem ani na záchod. Říkali: "Ty jsi tady sám, my se můžeme střídat, nám je to jedno, jak dlouho výslech bude trvat." Taky se střídali, zatáhli rolety a vyslýchali. Když jsem to potom spočítal, nejdelší výslech trval více než třicet hodin. Střídali se hodní se zlými. Ten hodný vás litoval, říkal, že nás Západ zneužil. Takže jsem se nakonec přiznal. Ale sám ani nevím, co všechno jsem jim řekl.

Kdy jste byl odsouzen?

Převezli mě na Pankrác, kde jsem byl souzen před státním soudem. Jako agent jsem byl souzen v tajném líčení. Na zahájení tam byl pouze otec, snad se sestrou, to už si ale přesně nepamatuji. Slyšel akorát obžalobu, potom prokurátor oznámil, že líčení je tajné a musel odejít. Vrátil se až na vynesení rozsudku. Rozsudek byl vynesen 7. prosince 1950, dostal jsem dvanáct let, paragraf jedna velezrada a paragraf pět špionáž.

Ještě před vánočními svátky jsem byl převezen na Jáchymov, do tábora Rovnost. Strávil jsem tam necelých pět let, do nového zatčení v roce 1955. Když jsem tam přišel, bylo tam přes tisíc vězňů. Tábor Rovnost byl tehdy považován za trestní tábor, dávali tam vedle politických také kriminální a retribuční vězně. Teprve v roce 1952 udělali z Rovnosti tábor především pro politické vězně s tresty nad deset let. Zůstali tam ale s námi také retribuční vězni, měli jeden zvláštní barák, kde bydleli.

Co jste na táboře Rovnost dělal?

Jako naprostá většina politických vězňů jsem fáral. Pouze málo lidí dělalo na povrchu, většinou retribuční vězni.

Snažil jsem se na táboře pokračovat ve své zpravodajské činnosti. Poslal jsem do zahraničí seznam všech vězňů, včetně toho, za co byli odsouzeni. Sehnal jsem ho ilegálně, dal mi ho jeden starší pán, který pracoval v lampárně, kde vydával lampy. Každý vězeň měl své fárací číslo. Pomocí známých, kteří věděli, že něco dělám, jsem k číslům přiřazoval jména. Protože většina byla odsouzena za velezrádnou špionáž, doplnil jsem pouze, kolik roků dostali. Seznam jsem potom poslal ven, ale byl zachycen. Když mě v létě 1955 vyslýchali, chtěli vědět, kde jsem ho získal. Říkal jsem, že jsem si to opsal ze seznamů, které byly každý rok vyvěšené na velitelském baráku. Byly tam na nástěnce přišpendlené seznamy fáracích čet se jmény a čísly jednotlivých vězňů. Říkal jsem jim, že jsem si je každý den vypůjčil, opsal a zase vrátil, aniž by si toho někdo všimnul. Snažil jsem se tímto způsobem krýt lidi, kteří pro mě dělali.

Jedním z našich největších husarských kousků bylo vloupání do kanceláře StB. Jednou za čas dělali strážní "filcunky", prohlídky na barácích. V roce 1954, kdy jsem měl rozepsané zprávy o táboře, jsem už nebyl dostatečně opatrný. Nechal jsem je v prostoru, kde jsem žil. Při prohlídce je zabavili. Vybrali také spousta dalších věcí, například nedovolené knížky a Bible. Protože to dali k estébákům, dostal jsem strach. Kdyby si zprávy přečetli, mohli by je použít jako důkaz špionážní činnosti. Zorganizoval jsem skupinu, se kterou jsem šel na pátý barák, kde to bylo zamčený v kanceláři StB. Neměli moc dobrý zámky, s důlními zámečníky jsme si udělali paklíč. S jeho pomocí jsme kancelář otevřeli a vlezli jsme tam. Našel jsem dokonce svůj papír, vzali jsme tam také spoustu Biblí a učebnic a potom jsme to rozdávali.

s Miloslavem Čapkem rozmlouval (v Praze 26. března a 2. května 2003) Petr Blažek

část rozhovoru:

1. část,   2. část

vzpomínky pamětníků - úvodní strana

autor textu: Petr Blažek