Řeknou, že život ...

Jan Zahradníček

Řeknou, že život a opravdu
svírá to srdce,
když celé odpoledne počítám součky na podlaze žalářní,
a v jejich tvarech si hledám podobu pejska třeba,
jenž cosi chytá
nebo koníka s hřívou vlající.

A zatím kus dále přes několik domů
můj synáček s matkou jdou sousední ulicí.
Očima ještě v ráji
nechápe, proč jsem tak nakvap odcházel
onehdy ráno, když pro mne přišli ti cizí lidé.
Proč maminka plakala.
Nechápe, vzpomíná si. Jej také tak nakvap odvezli.
Jednou večer. Proud prsty mu popálil.
Zrovna na bílou sobotu večer, když jsem odešel na Vzkříšení.
A zrovna když ve vůni hyacintů kněz obrácen zdvihal Hostii
a poprvé toho hrozného roku zazněl zpěv Aleluja,
jemu doma
hořely prsty plamenem,
žaláře byly v provozu, mé zatčení přicházelo.
Smiluj se nad námi!
Nikdy si vyčítat nepřestanu svou slepotu strašlivou.
Nikdy také bez slávy Zmrtvýchvstání, bez té veliké s lávy Zmrtvýchvstání
bych si nevěděl rady
s tím žalem žalářním
neb proč dítě bolest má...
Teď ale jdou. Ohlížejí se, doufají, přece snad.
Je to jen o naději lehčí, než kdybych mrtev byl.
O naději tak nesnadnou
v té ulici naoko bezstarostné, však smutné skutečně,
kde s očima zavázanýma lidé jsou,
a každou chvíli se někdo popálí
a někdo zmizí...

Teď ale mříž mezi námi. A jako slza,
jako slza šílenství na řasách krále Leara
tak osamělá v té chvíli je bolest má,
když sedím a počítám součky na podlaze žalářní,
co zatím kus dále přes několik domů
můj synáček s matkou jdou červnovou ulicí.

S polí už dýchá chlebný van. Růže kvetou
a já letos ani na krok ani napřesrok možná
se neshledám s nimi.

Ze sbírky "Dům strach"

Žárovka samotky

Vladimír Merta

Proč zase strkám prstíčky do rány,
vymýšlím problém, tam kde prý není,
o Štědrém večeru, až ochutnám banány,
modlím se za děti odsouzených.
Nadílka roků, balíček měsíců,
milión radostí, neštěstí jedinců.

Kolik je stíhaných? Jsem jedním z nich,
co pro vás opsali pár českých knih.
Proč ale trestají nebohé děti?
Proč musí slavit Vánoce bez táty - v pěti.

Mláďátka v pelíšku nespálí holomráz.
volal jsem Ježíšku! - a přijel Děda Mráz.
Do ticha cely zní zvonění okovů.
Svědomí - vězení samotek panelákových domovů.
Změnil se nepřítel - anebo my?
Ráno se probouzím z nejistoty.
Co najdu pod stromkem? Dopisy ze tmy.
Kdo z nás je svobodný - já, ty, oni, my?

Tátové ulétli na perutích víry.
Jsou doma u svých omilostněni.
Koledy zpívají i holé zdi.
Bachaři zavření do vězení.
Projevy z dráťáku - lži jako loni.
O mříže bijí vánoční zvony.
Kdy se klíč otočí, kdy se co změní?
Kdy přijde Spasitel sem do vězení?

Kdy se klíč otočí, kdy se co změní?
Kdy přijde Spasitel k nám - do vězení?
Někdo je obětí předurčen ke spáse.
Já či ty? Nezdá se,
že by se měnili lidé či dějiny
Ať hodí kamenem kdo z vás je bez viny.

Slova se zdráhají vypadnout na stránku,
uvázat síly zla, utáhnout vázanku.
Betlémská oprátka - hvězdička krásná.
Žárovka samotky - holá a jasná.

Z alba "Drobné lži", 1987

Muklovské vyznání

Jaroslav Hanuš

první ukázka:

... Na táboře Vojna u Příbrami byl také jeden, na první pohled nepříliš hlučný bachař. Jednou, nevím co to do něho vjelo, vyprázdnil dva baráky, ty obsahovaly asi 400 muklů, a natahal nás do jednoho rozviklaného zařízení na spadnutí, které fungovalo jako kulturák. Jakmile jsme se usadili na dlouhých úzkých lavicích, ze zákulisí pomalu vycházel na pódium tento dozorce a se strnulou vážností ve tváři přehlédl letmo naše seskupení.

"Již delší čas se odhodlávám", začal obřadně promlouvat seržant, "sezvat toto shromáždění, abych vás informoval a taky odrazoval - a já nevím co ještě, jó, na co vy, a je vás ještě pořád ještě dost, hlavně ti z Moravy, že prý věříte někdo tady ještě na ňákýho Boha". - Tak téma bylo tedy naneseno; pokračoval:

"Jakej jsem to já měl životopis. Doma jsme neměli někdy ani bramboru a to můj táta v tej době zrovna pilně chlastal."

To jsme už těžko zadržovali smích a přitom jsme tak trochu i zapomínali, kde se vlastně nalézáme.

"Máma mě vodila všude s sebou, ale někdy mě taky, nevím proč, zapomněla. Nejčastěji na nádraží - v restauraci. Potom mě různí lidé přiváděli k nám domů a máma se divila, jak to, že ještě nespím. Obyčejně ho, toho mýho osvoboditele pak máma nechala u nás přespat. Bylo mi to divné, ale říkal jsem si, že doma asi nemá postel. Asi byl taky chud. Tak tady vidíte proč já se musel stát komunistou".

Hurá, hurá," volali jsme od okena vyzývali jsme strážce táborového pořádku do pokračování. Bylo na něm znát, jak ho náš zájem potěšil a několika pokyvováními hlavy to dával najevo.

"To vy nemůžete pochopit, jakej byl můj zkalenej život, protože vy jste všichni z buržoazních poloměrů!"

"Poměrů," opravili jsme ho.

"To je jedno," nervózně nás okřikoval - "vy jste celej život tleli z naší chudoby."

"Tyli," skandovali jsme opět.

"Ale dyť je to jedno", mával od sebe rukama, "tak jste tikali podle svejch Omeg, zatímco my proletáři jsme neměli budíka, jenom přesejpací hodiny jsme měli na kredenci. Kdyby nás z toho nedostal soudruh Gottwald, tak jsme snad skončili na silnici."

Ať žijou cestáři, ať žijou cestáři", syčivým hlasem jsme přitom plácali do taktu.

"Zlehčujete a děláte si ze všeho šoufky a hlavně z naší pravdy. Teď vidím, že jste tu doopravdy správně podle našich soudů. Ale my z vás uďeláme průměry a bude vás pak bavit jinak život. Pořád jste chodili do ňákejch škol a co z toho máte, - he. Teď máte vrtačky, kladiva, lopaty a jiné náčiní a nemusíte si lámat hlavu a přemejšlet; stačí jenom makat a dělat a my vás přitom naučíme opravdovému názoru na životní život".

"Svaly, svaly", druhou slabiku jsme vždy vyráželi o velkou tercii výše, ale v této chvíli to pravé začlo:

"Já vám přísahám, že my, co jsme pro Stalina, my už brzo budeme pochodovat na západ a ten se bude divit, jaký si tam přineseme s sebou zbraně! Všechny budou sovětský a všichni tam zalezou do děr. Budou se nás bát a co já, to vám povídám, ať se propadnu, já už se nejvíc těším na to, až budu pochodovat New Yorkem jako socialisticko - český okupační poddůstojník; a všichni levicovci nám budou z oken z vděčnosti za osvobození házet kytky a suvenýry".

Již jsme dlouho nezažili tak bouřlivou osvětu a v ní tolik bujarého přesvědčení. Ale jak dále se jeho invektivy řítily ke svému vrcholu, náhle si na prsou rozrthl košili a zvolal k nebesům:

"Bože, přikazuji ti, abys sestoupil z nebe, ale okamžitě - a já tě vyzývám a slibuji, že tě před těmihle odsouzenýma muklama přemůžu. Porazím tě třeba před celým světem - jestli chceš".

No byla to tenkrát podívaná a možná i dobrá a poučná i pro tamnější nevěřící. Když setrvával seržant v šikmé poloze s rukama na prsou a hledící vzhůru, možná, že opravdu doufal, že Bůh kvůli němu sestoupí, aby splnil jeho výzvu, ale utkání se prostě nekonalo, poněvadž s mravenci se zřejmě nebe vůbec nebaví. A tak od tohoto času jsme ho nenazývali jinak, než okupant. On to byl vlastně, aniž by si to snad příliš uvědomoval, takový malý, drobný nádenický pomocníček toho menšího peklíčka. Kdo ví jestli ještě žije, ale asi už ne. Možná, že se s pomocí Boží časem trochu vylepšil a jestli umřel a měl předtím dostatečnou vůli - anebo ho potkalo nějaké utrpení, dobré na duševní uzdravení - to už ale ví jenom pán Bůh...

druhá ukázka:

3. září 1948, po sestupu se schodů po prvním výslechu na StB v Jablonci nad Nisou, jsem zaslechl z policejního rozhlasu, že prezident Beneš zemřel. Pamatuji si pociťově dobře, jak to hlášení se mnou zacloumalo a ani jsem nevěděl, jak jsem se ocitl v cele bez kliky a s jednou palandou. "Začali ale ti komunisté", pomyslil jsem si, "propírat ten náš národ pěkně zhurta - a bez žinýrování".

Přesně za 14 dní, v pátek, [17.9.1948, pozn.] jsem byl za 200 vyrobených protistátních letáků odsouzen od Státního soudu na 8 let těžkého žaláře. Když jsem si vzal tři dny na rozmyšlenou, jakož i mí ostatní komplicové, jimž napálili sedm a půl, sedm, dva a jeden rok, při odchodu z přelíčení se ke mně nahnul jeden doprovázející postarší poručík a šeptem mi doporučil, abych verdikt přijal, jelikož po odvolání prý chystají můj rozsudek daleko zvýšit. V té době zřejmě ještě nestačili všechny nepohodlné dozorce vyměnit.

Za pár dní jsem byl z Krajského soudu v Liberci eskortován do trestnice na Borech, ještě téhož roku do Libkovic a za dva měsíce do Jiřetína, odkud jsem 15.3.1949 z dolu Kolumbus na Mostecku ještě s dalšími čtyřmi utekl. Ve vichřici a v palbě jsme se roztrhli a snad také tím nás, s jednou vyjímkou, jednoho po druhém pochytali, mne za osmnáct hodin. Celá tato naše útěkářská akce byla hodně uspěchaná, ale nutná, protože den předtím jsme měli v plánu přepad stráže při převozu na šachtu. Tento záměr se rozšířil po baráku tak rychle, že jsme se nestačili divit, s jakou pohotovostí byly té noci na korbě náklaďáku zesíleny hlídky.

Ono to bylo pro mne vlastně velké štěstí, že jsem byl lapen. Kdybych se měl brodit sněhem ještě dalších dvacet hodin, určitě bych tam někde v závějích Krušných hor zmrzl. To jsem si uvědomil až v korekci a opět na Borech, tentokrát v řetězech o třinácti článcích, spojující zanýtované obroučky nad kotníky. Myslím, že to byla kobka číslo devět. Tam už nebyla ani palanda, jenom kbelík a jinak vůbec nic.

Dnes si uvědomuji, jaká tam byla vzácná přílezitost i přes úmorný hlad a chlad, k meditaci. Bohužel jsem ji tenkrát nevyužil. To, že jsem se musel hlásit po kopnutí do dveří každou hodinu pod malým okénkem u stropu, mi už tolik nevadilo. Považoval jsem to za jediný styk s veřejností. A jak se sedí na kbelíku? Docela dobře, lepší než na zemi. Obden chudé bramborové jídlo, s naprostou tmou se dalo také vydržet. Vždyť za tři měsíce přijdou a roznýtují mě a budu opět normální mukl s právem mít denně něco v žaludku.

Dnes mám první temnou. Okenice uzamčené, jen klíčovou dírkou prosvěcuje slabý proužek světla. Opravdová samota, bez mluvení, bez jídla, bez okukování, snad jenom trochu do sebe nebo do blízké minulosti...

...V mé kobce se zešeřilo a proužek světélka z klíčového otvoru na okenici se změnil v matoucí nitku. Pět kroků kolem boční stěny, pod oknem tři a za každým krokem pořádné zarachocení řetězů se mi jevilo i jako moje nová přirozenost. Jako bych se s nimi na nohou už narodil - tak brzo mi přestal vadit jejich chlévový hlomoz.

Tento čas byl pro mne vlastně uvědomováním si mé dosavadní nevěry a nevděčnosti vůči Bohu, jenž mi ještě před několika léty vnuknul tak mocný cit pro vše čisté. Vytváření si umělých bůžků, prostředků k povrchnímu životu a zapomínání se prostě nevyplácí; a za zneužité dary Ducha svatého Bůh spravedlivě trestá. Někoho okamžitě, někoho posléze a většinou až značně později. Pro toho, koho Bůh doprovází bolestnými věcmi už od jeho mládí, je na tom podstatně lépe i když při tom neprozřetelně proklíná celý svět; za čas ale stejně ke své potěše pozná, že se pořádně mýlil.

Tady v železné korekci mě ale častěji napadalo víc myšlenek na to, jak se dostat opět na nějaké komando a pokusit se o další útěk. Vždyť draze vykoupená zkušenost musí přinést přece to nejlepší ovoce. Ale to sladké ovoce mi rázem ztrpklo, jakmile jsem si uvědomil, že jsem teprve pár dní v disciplinárním trestu. Přesto jsem zanedlouho to moje šourání po prkenné podlaze vnímal jako nějaké to dobré zlo.

Z knížky "Muklovské vyznání", kterou autor vydal vlastním nákladem

[Zz]