Čtvrtletník pro politiku a kulturu vycházel do roku 1992 nejprve v New Yorku, od konce roku 1960 v Paříži a v belgické tiskárně v Bruggách, po listopadu 1989 v Praze.

Na rozdíl od ostatních emigrantských periodik byl určen nejen k informování o situaci v Československu, ale především k dialogu mezi exilem a domácí opozicí.

Redaktorem Svědectví byl po celou dobu Pavel Tigrid.

Redakční úvodník prvního čísla má titulek Výzva, je datován 28. října 1956 a posledním redakčním příspěvkem je Pozdrav Polsku a Maďarsku.

Pavel Tigrid o Svědectví

Při příležitosti shromáždění k 25. výročí Svědectví v říjnu 1981 v bavorském Frankenu (příspěvky z této události vyšly knižně v nakladatelství OPUS BONUM v Mnichově 1982) na otázky Jiřího Lederera kromě jiného Pavel Tigrid odpovídal:

"Doufal jsem, že i když domů pronikne jen pár desítek výtisků, kvalita obsahu, úroveň a zajímavost i aktuálnost otázek v nich diskutovaných se samy postarají o další rozšiřování publikace uvnitř země půjčováním a přepisováním.

Tento předpoklad se ukázal v naprosto nečekané míře správným. Nemálo k tomu přispěla oficiální propaganda, která od prvního čísla věnovala časopisu velkou a soustavnou pozornost. Například hned po druhém čísle, nemýlím -li se, věnoval Ivan Skála půl strany velkého formátu Rudého práva "emigrantskému plátku" Svědectví…

Byl jsem určen hlavním redaktorem patrně proto, že jsem si to celé vymyslel a snad i proto, že jsem měl jako profesionální novinář nejvíc zkušeností…

Prvních, tuším pět set dolarů - to bylo tehdy moc peněz - dal do vínku Slovák: dr.Ján Papánek, bývalý stálý delegát Československa u Spojených národů, člověk nejen generózní, ale i s citem pro věc…

První číslo vyšlo v jednom tisíci výtisků a hned se sešlo, na štěstí, požehnaně předplatitelů. Do Československa jsme posílali poštou a hlavně prostřednictvím přátel v Evropě tak asi sto, možná sto padesát výtisků…"

Redakční rada

V první redakční radě jsou uvedeni: Vilém Brzorád, Jiří Hořák, Josef Jonáš, Jiří Kárnet, Jan M. Kolár, Emil Kovtun, Radomír Luža, Mojmír Povolný.

Ohlasy

V exilu, zvláště ve starších časopisech, bylo zaměření Svědectví jako časopisu pro dialog i s reformními komunisty přijato zpočátku kontroverzně.

Ohlas doma, v Československu, však naplnil Tigridův předpoklad. Již v závěrečném čísle časopisu ročníku 1956/1957 děkuje redakce čtenářům doma a v jiných zemích za dopisy, výstřižky, příspěvky s tím, že jejich anonymita je zaručena.

Autoři

A v závěrečném seznamu autorů tohoto prvního svazku je třináct příspěvků bez uvedení autora nebo se šiframi. Z jmenovaných příspěvků exulantů jsou uvedeni např. Eduard Táborský, Jan Papánek, Pavel Tigrid, Josef Korbel, Radomír Luža, Hubert Ripka, Jan Čep; v citacích z děl oslovovali čtenáře František Hrubín, P. J. Šafařík, Jaroslav Seifert, Josef Hora…

Rozsudek nad Tigridem

Svědectví kolovalo v opisech republikou z ruky do ruky, od jedněch očí k druhým.

O významu, jaký časopisu připisovala totalitní moc, svědčí i soud s Pavlem Tigridem (v nepřítomnosti) v roce 1967 pro údajné rozvracení republiky a vyzvědačství, ocejchování jako špióna CIA.

Vrátit důstojnost

Motto své novinářské aktivity charakterizoval Pavel Tigrid na mezinárodním sjezdu PEN klubu v Tokiu již v roce 1957: vrátit důstojnost dílu, neboť básníci a spisovatelé nepatří do kriminálu a neměli by provozovat umění důstojně umírat.

Tribuna pro umlčené

Pod pseudonymy nebo s poznámkou, že příspěvek vychází bez vědomí autora, bylo Svědectví po celou dobu totality tribunou autorů odsouzených ve vlasti k mlčení, jejich politologických, sociologických statí, referencí ze soudních procesů s oponenty režimu, dalších žánrů a informací o vnitropolitické i mezinárodní situaci, i tribunou děl doma zakázaných spisovatelů.

Poslední číslo

Poslední číslo v roce 1992 bylo věnováno tématu Nacionalismus - novodobá droga. V úvodním slově Na cestu nové republice Pavel Tigrid psal:

"Když jsme se rozhodli věnovat toto číslo Svědectví otázce nacionalismu, věděli jsme proč…

Po pádu komunismu se stal největším nebezpečím pro další vývoj nejen ve střední a východní Evropě, ale v celém (nesnadně) se integrujícím zemědílu krajní nacionalismus…"

A toto Svědectví, vydané v Melantrichu, končí Redakčním sdělením:

"Toto je poslední číslo Svědectví, čtvrtletníku, který vycházel nejprve v New Yorku, pak v Paříži a nakonec v Praze nepřetržitě 37 let. Končí tak éra, trochu symbolicky, jednoho časopisu a jedné republiky, zvané ČSFR. Je to nesrovnatelné v dopadu na naši národní, státní a občanskou realitu, ale přece jen jistá spojitost tu je.

Všechno má svůj čas - i tato revue. Přijdou jiné, jinak pojaté, jinak zacílené. Tento časopis podával skoro půl století svědectví o jedné éře. Ta skončila. Děkujeme spolupracovníkům i čtenářům za věrnou oddanost."

Pro historiky a zájemce o historii však Tigridovo Svědectví přežilo svou dobu jako nevysychající historický pramen.

související texty:

exilový časopis Svědectví

exilový časopis Svědectví - titulek úvodního čísla

exilový časopis Svědectví - fotografie pařížské redakce

exilový časopis Listy

emigrace

rozhlasová stanice Svobodná Evropa

ÚZSI - badatelna

Únor 1948

Srpen 1968

autor textu: Jarmila Cysařová

použitá literatura: Časopis Svědectví v Libri Prohibiti