Účast československých letců v bojích na frontách druhé světové války patří k těm nejslavnějším kapitolám novodobých dějin naší země. Českoslovenští letci, kteří za druhé světové války bojovali v Anglii jako příslušníci jednotek Royal Air Force (Britské královské letectvo) byli masově perzekuováni totalitním režimem bezprostředně po únoru 1948, mnozí však pocítili tlak Noskova Ministerstva vnitra mnohem dříve.

Pozornost komunistů se zaměřila už v poválečných letech na čs. armádu, justici a policii, kam ihned pronikali agenti speciálně vycvičení v Sovětském svazu. Moskva se postavila proti návratu čs. letců z řad RAF. Nejprve nemohli přijet na pomoc Praze, která bojovala v květnu 1945.

V lednu 1945 vzniklo tzv. Obranné zpravodajství, ovládané a řízené nadporučíkem Bedřichem Reicinem, spolupracovníkem a agentem sovětského NKVD, který postupně soustředil do svých rukou obrovskou vojensko-právní moc, s níž držel v šachu nejvyšší politické a armádní špičky.

V dubnu 1945 vznikla v Košicích při Ministerstvu národní obrany tzv. Hlavní správa obranného zpravodajství, ze kterého se v roce 1946 utvořilo obávané 5. oddělení Hlavního štábu a posléze Hlavní informační služba čs. armády, a tak byly položeny základy nejrepresivnějších složek uvnitř armádního systému. Z Reicina se stal téměř stínový ministr národní obrany, ze kterého měl generál Svoboda strach a raději se mu ochotně podřizoval, což po únoru 1948 mělo dalekosáhlé důsledky pro tisíce vojáků a jejich rodin.

Po komunistickém převratu 25. února 1948 Československo začalo na dlouhá desetiletí "sovětský model" existence: od října 1948 do konce roku 1952 odsoudili komunisté 233 osob k trestu smrti, z toho 170 rozsudků bylo vykonáno.

Byl přijat zákon ze dne 16. 7. 1948 č. 213/1948 Sbírky, který tzv. vyakčňoval ty, kteří "nesplňovali záruky dalšího demokratického a lidového vývoje při budování státu". V čs. armádě se od 28. února 1948 rozpoutal doslova hon na čarodějnice, zaměřený v 1. fázi na velitelskou (tedy "západní") elitu čs. letectva, a to podle předem připraveného seznamu. Ve čtyřech tzv. očistných akcích bylo v letech 1948-1950 propuštěno z čs. armády: 57 generálů, 207 plukovníků, 511 podplukovníků, 634 majorů atd.

Nejvýše postavení důstojníci byli zatýkáni již těsně po únoru 1948, ostatní během následujících let a zatýkání pokračovalo ještě začátkem 50. let 20. století (cca do přelomu let 1955-1956). Následovaly vykonstruované soudní procesy, vyšetřování důstojníků i vojáků, kteří se zúčastnili zahraničního odboje, nebyly ušetřeny ani jejich rodiny a přátelé.

Mnoho vojáků stihlo utéci za hranice republiky včas, jiní vyčkávali a často se stávali obětmi různých provokatérů, agentů StB. Mnozí byli zatčeni a odsouzeni k mnohaletým trestům nejtěžšího žaláře, jiní pracovali v táborech nucených prací, ostatní byli degradováni a nuceni pracovat na podřadných dělnických pozicích.

Doba byla složitá a neobjevovali se jen kladní hrdinové, ale i někteří "zrádci", kteří neváhali obětovat své morální principy ve prospěch svého kariérního vzestupu či vlastní pohodlnosti. Faktem je, že komunistická perzekuce si brzo našla i je.

Komunistický režim měl ze skutečných hrdinů strach, proto jich tolik skončilo ve vězení, v lágrech. Z archivních materiálů lze vysledovat vývoj procesů, od prvních pokusů o soudní procesy (Karel Mrázek), k pečlivě předem zorganizovaným vykonstruovaným soudním líčením (Karel Janoušek).

Není divu, že stovky letců a vojáků zvolilo emigraci, aby si zachránili život a aby ze zahraničí zkusili znovu zachránit svobodu a demokracii. Přesné počty nejsou známy, ale za hranicemi se shromáždilo přes 450 čs. zahraničních letců.

Ještě před únorovými událostmi se začínal formovat tzv. III. národní protikomunistický odboj, řízený diplomaty a vojáky, kteří působili v čs. službách na západě, kde sondovali, zda v případě komunistického puče dojde k podpoře čs. demokratického odporu.

Bývalí letci RAF emigrovali převážně do Anglie, kde byli znovu přijímáni do jednotek RAF za stejných podmínek jako Britové. Po únoru 1948 sloužilo v RAF kolem stovky letců. Již za berlínské blokády létali naši piloti do Berlína. Jiní byli nasazeni do bojů v Malajsku.

Letci byli sledováni jako skupina tzv. bývalých lidí, což byl pojem, který Státní bezpečnost užívala pro osoby z hlediska komunistické moci režimu nebezpečné, totiž stavovsky profesně, ideově, nábožensky atp. spjaté, případně organizované (jednalo se např. o členy bývalých politických stran či jiných institucí, církví nebo např. o živnostníky).

Tento pojem StB používala přibližně do poloviny 60. let, kdy byl nahrazen termínem "nepřátelské osoby": skupiny "bývalých lidí" v organizované podobě byly fakticky až na výjimky zlikvidovány a činnost komunistické tajné policie se zaměřila na likvidaci jejich "zbytků", tedy jednotlivých nepřátelských osob.

V roce 1960 následovala pro většinu vojáků amnestie prezidenta republiky a bylo zahájeno rehabilitační řízení, které však v úplnosti vyvrcholilo až po roce 1989. V 60. letech perzekuce skupiny letců zdaleka neskončila, někteří se z komunistického vězení dostali až v roce 1966 (např. Jan Prokop, který výkon trestu nastoupil už v roce 1949). Ocenění se jim mohlo dostat teprve až po pádu komunismu.

O tom všem svědčí četné vyšetřovací spisy a ostatní fondy uložené především v Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra.

související texty:

RAF

seznam popravených

autor textu: Xenie Penížková