Zvolení krakovského arcibiskupa Karola Wojtyły v říjnu 1978 papežem uvítaly desítky milionů katolických věřících v zemích téměř jako zázrak. Václav Benda tehdy prohlašoval volbu sboru kardinálů za "přímý zásah Ducha svatého" - a žertoval jen zpoloviny. Po téměř půlstoletí stanul v čele katolické církve někdo jiný než Ital, a navíc první Slovan, Polák, který měl zkušenosti s nacismem i s komunismem!

Nový papež nezklamal očekávání, která do něj vkládali především jeho krajané. Jeho poutě po Polsku se staly mohutnými všelidovými manifestacemi a jeho slova "Nebojte se!" vyvolala ve společnosti mohutnou odezvu. Poláci se shodují, že papežova přítomnost zemi v roce 1979 přímo elektrizovala, a najde se jen málo takových, kteří by vznik mohutného nezávislého odborového svazu Solidarita v příštím roce nedávali do souvislosti s jeho návštěvou. Svým působením na stolci svatého Petra Jan Pavel II. nepochybně významně přispěl k pádu komunismu. Odmítal například jmenovat na uprázdněná místa nové biskupy, jestliže byla státní moc (tak jako v Československu) ochotna souhlasit jen s takovými kandidáty, u kterých cítila záruku, že budou dostatečně "poslušní".

Jan Pavel II. se na podzim 1978 ve svém programovém prohlášení přihlásil ke II. vatikánskému koncilu, který katolickou církev v šedesátých letech minulého století významně modernizoval. Poskytl také větší slovo kardinálům, kteří se do té doby scházeli k volbě nového papeže: v listopadu 1979 si je jako poradní orgán svolal do Říma, aby s nimi probral nejnaléhavější církevní otázky.

K nejdůležitějším encyklikám Jana Pavla II. patří Redemptor hominis (Vykupitel člověka,1979), v níž zdůrazňuje lidskou důstojnost a říká, že základní povinností mocných je chránit dobro, Laborem Exercens (O lidské práci, 1981), ve které odsuzuje zbožní charakter práce, a Sollicitudo Rei Socialis (Sociální starostlivost církve, 1987), kde kritizuje stále se zvětšující propast mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Důstojnost člověka - a zejména pracujícího člověka - je také stálým echem jeho promluv.

Jedním z nejdůležitějších činů tohoto papeže je podpis církevního zákoníku (1983), který poprvé v dějinách katolického zákonodárství výslovně uvádí základní práva laických křesťanů.

Jan Pavel II. je velkým apoštolem smíření křesťanských církví a zlepšení vztahů s jinými náboženskými denominacemi. Tato jeho aktivita vyvrcholila na podzim 1986 mírovou modlitbou představitelů všech náboženství v italském Assisi, kde se sešly delegace křesťanů s delegacemi Židů, muslimů, hinduistů, buddhistů, šintoistů a dalších ke společné modlitbě za mír.

Žádný předchozí papež necestoval tolik jako Jan Pavel II., žádný nebyl tak populární. Jeho náklonnost ke sportu (zejména k lyžování, jemuž se věnoval až do velmi pokročilého věku) i jeho četné cesty pozměnily obraz papeže, který vládne věřícím z temných vatikánských sálů. Dnešnímu papeži se prostě podařilo katolickou církev změnit, víc ji otevřít světu a přiblížit moderním názorovým proudům.

Papež také ustoupil od některých postojů, jimiž katolická církev dráždila nekatolickou veřejnost: v roce 1979 veřejně připustil, že Galileo Galilei "rukou církve velmi trpěl" a prohlásil, že Mayove měli při dobývání Ameriky právo hájit svou kulturu.

V jedné oblasti je však Jan Pavel II. neoblomný a neústupný - a tou je sexualita. Nekompromisně odmítá nejen zrušení kněžského celibátu, interrupce či požehnání svazku homosexuálů, ale i antikoncepci, svěcení žen a eutanazii. Proto ho řada lidí, kteří se dovolávají absolutní svobody i v těchto problémech, pokládá za beznadějně konzervativního a staromilského.

související texty:

Jan PAVEL II.

Jan PAVEL II. sluha sluhů Božích

Jan PAVEL II. a polská krize

Jan PAVEL II. novátor ve všem kromě sexu

autor textu: Petruška Šustrová