...komunisté se dělí o moc, jen když musí, protože jinak to jsou sociální demokrati...

cílem voleb zajištění moci

Po únorovém převratu měli komunisté veškerou moc ve státě plně pod kontrolu a prostřednictvím svých lidí ovládali také povolené strany Národní fronty.

Pokračování takového vládnutí se snažili zajistit psychickým i fyzickým terorem obyvatelstva (zejména v 50. letech) a v rovině právní také mj. novelizací volebního zákona v dubnu 1948 a přijetím nové ústavy v květnu téhož roku.

Zákon o volbách do Národního shromáždění (75/1948 Sb.) zcela změnil způsob voleb, které se tak staly do roku 1989 čistě formální záležitostí a jejich výsledek nemohl mít žádný vliv na rozložení politických sil ve volených orgánech.

Podíl na moci předem určovala KSČ. Volby se tak staly aktem, jehož jediným účelem bylo poskytnutí zdání určité míry demokracie reálnému totalitnímu systému.

nedemokratické volební zákony

Dle principů zavedených tímto zákonem, neznamenala účast dalších politických stran ve volbách politický pluralismus nebo soutěž politických programů. Voliči nevybírali různé politické programy, ale jen "schvalovali" předložené kandidátní listiny. Nelze proto tento volební systém považovat za demokratický.

Výrazné novinky zaznamenal také systém řízení voleb. Základní linií řízení voleb tvořily tři stupně volebních výborů (§ 5) - obvodní volební výbory, krajské volební výbory a ústřední volební výbor. Činnost všech výborů byla řízena ústředním volebním výborem, jehož předsedou byl ze zákona ustanoven ministr vnitra (§ 8, odst. 3). Členové všech volebních výborů byli jmenováni a ze zákona jim vyplývala povinnost své jmenování přijmout (§ 5, odst. 3).

Byl také zaveden nový pojem "volební skupina" (§ 54), který označoval politické strany a jiné organizace Národní fronty uvedené na jednotné kandidátce. Zástupci volebních skupin se mohli sice stát členy volebních výborů, ale jen v případě, že je do výboru vybral předseda okresního národního výboru. Nemohli být přímo delegováni svou volební skupinou.

Do obvodních volebních výborů měli přístup jako "důvěrníci", kteří mohli vznášet námitky proti zařazení některých voličů na kandidátní listinu. Samotnému volebnímu aktu a sčítání hlasů směli jen přihlížet.

Volby tak byly řízeny z jediného centra a jejich průběh nemohl být nezávisle kontrolován.

volební právo resp. povinnost

Pokud někdo šel volit za tzv. plentu, stával se podezřelým, že hlasuje proti. Existovaly také volební místnosti, kde zástěny, jakožto buržoazní přežitek, nebyly neinstalovány.

V všech ústavách 1948-1989 bylo občanům zaručováno volební právo. Ve skutečnosti se však jednalo o volební povinnost. V 50. letech dokonce do volebních místností chodily celé pracovní kolektivy demonstrativně. Vojáci hlasovali manifestačně na rozkaz svých velitelů.

Po celé období pak byla účast každého oprávněného voliče ve volbách sledována a jeho případná absence byla posuzována jako vyjádření nedůvěry nebo nesouhlasu se socialistickým zřízením. S případnými důsledky. Např. v podobě omezení postupu v zaměstnání nebo nepřijetí dítěte na školu.

I přesto někteří lidé k volbám nepřišli. Režim tak byl nucen u každých voleb přiznat méně než stoprocentní účast voličů. Přesnou míru však zjistit nelze, protože oficiální volební výsledky i údaje o účasti voličů jsou nedůvěryhodné.

volební systém - nástroj totality

V období 1948 - 1989 byl volební zákon novelizován celkem pětkrát. Ve volebním systému tak došlo k určirým formálním změnám, vynuceným např. federalizací státu, základní nedemokratické principy zavedené v roce 1948 však přetrvaly až do zhroucení režimu.

Volební systém tak po celou dobu nemohl plnit svou základní funkci, ale naopak sloužil vládě jedné strany - KSČ k udržení moci

• volby 1946
• volby 1948
• volby 1986

autor textu: Milan Krejčiřík