Pravděpodobně to začalo v roce 1960. Jako zaměstnanec tehdejšího Pražského projektového ústavu jsem občas docházel na různé stavby jako dozor projektanta a řešil tam různé drobné doplňky a změny projektu. Takto jsem přišel i na stavbu školy v Sázavské ulici na pražských Vinohradech.

Vejdu do stavební kanceláře a vstříc mi přichází usměvavý sympatický muž. Jeho tvář mi byla nějak povědomá... "Dobrý den, já jsem Modrý," podával mi svou pravici. Rychle jsme se spřátelili. Bohumil Modrý byl skutečný sympaťák, chodil bezvadně oblečen, byl nesmírně zdvořilý - chováním pravý gentleman. Jeho manželka byla Švýcarka a měl dvě dcery. Při jednom setkání mi vyprávěl, jak došlo k jeho zatčení.

Na olympijském turnaji ve švýcarském Sv. Mořici (1948) dostal nabídku hrát v kanadské NHL. Po návratu domů mu tehdejší ministr informací a nejbližší spolupracovník Klementa Gottwalda - Václav Kopecký osobně slíbil, že dostane povolení k odjezdu do Kanady pod podmínkou, že se zúčastní ještě mistrovství světa ve Stockholmu (1949). Bohumil Modrý souhlasil a ze Stockholmu přivezl zlaté medaile mistrů světa. Souhlas k působení v kanadské NHL ale nedostal. Údajně by svým pobytem v zámoří "ohrozil bezpečnost republiky".

Na protest proti porušení slibu Bohumil Modrý odstoupil z reprezentace a přípravy mužstva na mistrovství světa v Londýně se nezúčastnil. V březnu 1949 byl ve svém bytě zatčen a obviněn z organizování útěku za hranice. V inscenovaném politickém procesu byl postaven do čela "ilegální skupiny" a odsouzen k několika letům nucených prací. Komunistické justici tehdy vůbec nevadilo, že v inkriminované době, kdy se měl podle klíčového svědka sejít s dalšími členy "ilegální skupiny", trávil dovolenou se svou rodinou na horách - poslala ho do uranových dolů v Jáchymově.

Bohumil Modrý vyprávěl o těžké práci v jáchymovských dolech, kde vězni pracovali v radioaktivním prostředí bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Neskrýval své roztrpčení nad podlostí komunistů, kteří své politické odpůrce sem vědomě posílali na smrt. Sám věřil, že všechny útrapy přečkal jen díky tomu, že byl mladý, fyzicky a psychicky zdatný...

S Ing. Modrým jsem se pak setkal až po čase na vltavském nábřeží. Poznal jsem ho už z dálky, a jak jsem se k němu přibližoval, poznal mě také a začal se usmívat. Podával jsem mu vstříc pravou ruku, ale on mi opětoval levou. "Copak se vám stalo? Nějaký úraz?" ptal jsem se zvědavě. "Ale nějak mi ta pravá ruka ochabla. Doktoři si s tím nevědí rady."

Vyhrnul si trochu rukáv a bylo vidět, že pravá ruka byla hubená až na kost. Připomínala mi kostnatou ruku vězňů z nacistických koncentračních táborů. Nedokázal s ní hýbat, visela podivně dolů, při pohybu s ní si musel vypomáhat levou rukou. Byl jsem zcela vyveden z míry a on to zřejmě postřehl a začal mě uklidňovat: "Naštěstí je to jen ta ruka, jinak jsem v pořádku. Asi jsem v tom Jáchymově přece jen něco chytil. Snad mě dají doktoři do pořádku."

Uplynulo několik měsíců a já zahlédl na zadní straně novin malou třířádkovou zprávičku: Dne 21.7.1963 zemřel Ing. B. Modrý, bývalý hokejový reprezentant.

Milan Krejčiřík

[vk]