Je válka...

Plzeň, 21. srpna 1968 dopoledne. V ulicích jsou tisíce obyvatel, stovky okupačních vojáků, desítky tanků a mezi nimi se pohybuje filmový štáb - Milan Kazda se svými spolupracovníky. Na filmový pás zachycuje všechno, co se v ulicích odehrává.

"V pět hodin ráno mě vzbudil můj kameraman Miloš Havránek se slovy, je válka, napadli nás Rusové. Věděli jsme, co je naše povinnost, na filmový pás zaznamenat pokud možno vše, co se bude dít. Náš malý tým, kde ještě byli druhý kameraman František Svoboda a produkční Josef Pešek, první setkání s okupanty přežil ve zdraví. Svoji dokumentaristickou drzost jsme stupňovali. Lezli jsme doslova pod pásy tanků, kdybych kameramana, který šel nejblíže, nebyl strhnul stranou, už tady nemusel být."

Nejdůležitější události se neodehrávaly jen na třídě 1. máje (dnes Klatovské), ale i před budovou plzeňského studia Československého rozhlasu. Odvážní Plzeňáci, mezi nimiž byli i malíři Jiří Kovařík a Vladivoj Kotyza, kteří zprávy z Prahy přepisovali na plakáty, nebo Ilja Nazarkevič, který měl za sebou uranové doly za účast na demonstraci v roce 1953, chránili budovu plzeňského rozhlasu celých osm dní, do návratu československých politiků z Moskvy. Stejně tak dlouho trvala práce Kazdova filmového týmu.

"Praha přestala vysílat a plzeňský rozhlas byl jediným informátorem u nás i do zahraničí. Hlavní stanoviště našeho štábu jsme měli právě před rozhlasem, který se stal centrem odporu proti okupaci. Jeho obránci, většinou mladí lidé, se rozhodli, že vojska do budovy rozhlasu nevpustí, a hlídali ji ve dne v noci. Rusové pochopitelně mohli blokádu prolomit násilím, tak jako například rozstříleli televizní vysílač Krakov, ale zřejmě je odradila masa lidí odhodlaných budovu nevydat. Nebezpečí jsme si neuvědomovali, obklopovala nás skvělá atmosféra, vytvářená statečnými obyvateli Plzně. Natočili jsme přes tři sta metrů filmového materiálu. Každou cívku jsme po přátelích posílali do úkrytu, takže se nakonec zachránilo vše."

Nezahazujte se s takovou sviní...

V pátek 23. srpna Sověti obsadili Studio PKO FILM v Parku kultury a oddechu v Lochotíně a zřídili si zde své velitelství.

"Mou původní kancelář zabral štáb velitele a do areálu jsem asi měsíc vůbec nesměl. Potom nám přidělili malou cimru bez oken, abychom neviděli, jak se sem z různých okresů sjíždějí čeští udavači a přivážejí seznamy podezřelých osob. V těch seznamech jsem figuroval samozřejmě i já. V červeném rámečku."

Tehdy si Milan Kazda odmítl vypít s okupačním velitelem před nastoupenými důstojníky vodku na přátelství. Velmi riskoval, že ho přiopilý důstojník na místě zastřelí.

"Zachránila mě náhoda, pobočník skočil po veliteli, strhnul mu ruku s pistolí, a se slovy, soudruhu majore, přece se nebudete s takovou sviní zahazovat, ho odtáhl pryč."

Balada capartova...

Ve Studiu PKO pak v duchu hesla, že pod svícnem bývá největší tma, přímo s ruskými samopaly za zády, Milan Kazda sestříhal z natočeného materiálu minutový protiokupační gag "Normalizace" a hlavně šestnácti minutový snímek "Balada capartova". Emotivní film doprovázený jen hudbou, kterou vybral skladatel Miloš Smatek, je postaven na protikladu střídajících se záběrů hrajících si nic netušících dětí v mateřské škole a sovětských vojáků v plzeňských ulicích. Do přímého kontrastu je v něm postaven svět čistého života a nevinného dětství proti tvrdé životní realitě dospělého věku člověka.

Tleskali mu lidé ve stoje...

Film byl poprvé a tehdy i naposledy veřejně uveden na festivalu amatérských filmů 30. března 1969 v Přerově.

"Chtěl jsem ještě něco proti okupaci udělat, i když mě moji kolegové varovali, že to může mít tragické následky. Tenkrát jsme na mistrovství světa vyhráli nad Sověty a film proto vyvolal bouřlivou odezvu. Publikum mu zatleskalo ve stoje. Když jsem pak v létě navštívil Jugoslávii, nabízeli mi tam kolegové místo v záhřebské televizi a varovali mě, že se u nás bude zavírat. Nevěřil jsem jim."

Exemplárně potrestán...

Skrytá alegorie, která byla v Baladě capartově naprosto zřejmá, byla jedním z důvodů, proč Milana Kazdu normalizační režim potrestal. 11. listopadu 1969 byl spolu se svými spolupracovníky zatčen a vyslýchán na Státní bezpečnosti. V roce 1970 byl postaven před Okresní soud v Plzni a odsouzen nejen k osmi měsícům odnětí svobody podmíněně, ale také na dlouhých 20 let zbaven možnosti točit.

"Paradoxně mi pomohli kolegové ze Sovětského svazu. Moskevská televize natočila v šedesátých letech o práci našeho studia dokument, který se spolu se sestřihem mých filmů promítal v Jaroslavli, kde bydlela Valentina Těreškovová. Generál Leonov mi tenkrát poslal blahopřání. A to byl argument mého právníka, díky němuž jsem nakonec dostal jen podmíněný trest."

V soudní síni viděl Milan Kazda svůj film, coby předmět doličný, naposledy. Projekce se uskutečnila bez veřejnosti a soud rozhodl, že bude spolu se snímkem "Normalizace" zničen.

Plzeň potřebovala někoho exemplárně potrestat - a tak potrestala kontrarevolucionáře Kazdu. V trestním oznámení se mu klade za vinu, že "na veřejnosti promítal své filmy Balada capartova a Normalizace, ve kterých tendenčním a urážlivým způsobem útočí proti spojeneckým svazkům republiky se SSSR, jakož i proti vojskům SSSR, která se na čsl. Území nacházejí do současné doby s cílem zajistit socialistický vývoj v republice."

Následoval s ním, jako s nestraníkem, pohovor. Jak se čekalo, nebyl prověřen a z PKO musel k 28. únoru 1971 odejít.

V Agroprojektu...

I přesto, že musel v roce 1971 na příkaz stranických orgánů ukončit veškerý kontakt s filmem, podařilo se mu ještě téhož roku dokončit studium dokumentární tvorby na FAMU a absolvovat.

Půl roku nesměl vykonávat ani práci figuranta, přestože má diplom zeměměřičského inženýra. Poté našel místo v plzeňském Agroprojektu.

"Dostal jsem se do společnosti rozumných lidí, kteří mi umožnili alespoň dýchat. Byl jsem po finanční stránce, jak se říká, brán u huby, ale zato jsem mohl vykonávat jednu ze svých profesí, kterou jsem vystudoval. O filmu se mi mohlo jenom zdát."

Jako pravicový exponent byl po celou dobu v hledáčku Státní bezpečnosti.

Na veřejnost se vrátil až v samém závěru 80. let, kdy pod vlivem perestrojky pražské kino Praha a plzeňské Dominik uspořádaly filmové večery složené z jeho filmů. Balada capartova v nich samozřejmě chyběla.

Pátrání po filmu...

Hned po listopadu 1989 začal Milan Kazda usilovně pátrat po svém filmu. Našel ho velitel Správy Veřejné bezpečnosti Západočeského kraje v Plzni pplk. JUDr. Antonín Moltaš, který si sehnal vyšetřovací a soudní spis, pátral v archivu Škodovky, soudu, prokuratury i tamní vyšetřovačky. Film objevil až v Praze v archivu Ministerstva vnitra. Přes neodborné zacházení naštěstí utrpěla pouze zvuková kvalita. Pracovníci Ministerstva vnitra jej panu Kazdovi předali v říjnu 1990 na festivalu FINÁLE. V České televizi pro miliony diváků byl poprvé vysílán v roce 1993.

Zajímavé je, že film byl promítán v roce 1975 při příležitosti oslav 30 let SNB zvlášť pozvaným hostům a vysokým důstojníkům sovětské armády jako důkaz, že kulturní kontrarevoluce v západních Čechách byla potlačena.

Co se stalo s capartem...

Hlavní postavou Balady capartovy je křehký šestiletý blonďáček - René Kazda. Stejně jako tisíce svých souputníků během normalizace pykal za provinění svého otce. Nesměl studovat střední školu v Plzni, naštěstí se oklikou dostal do Stříbra na střední zemědělskou školu a absolvoval i vysokou školu zemědělskou. Stejně jako otec vstoupil do České strany národně sociální, po revoluci byl kooptován do pražského zastupitelstva, tehdy ještě za Českou stranu socialistickou.

Milan Kazda...

Narodil se 6. července 1931 v Horažďovicích v okrese Klatovy. Proslavil se koncem 50. a 60. let dvacátého století svými špičkovými amatérskými filmy. V lednu 1956 spoluzakládal studio Železniční filmoví amatéři ŽEFA. Od jeho počátku byl režisérem a vedoucím více jak třiceti stejných nadšenců do filmu jako on. Filmy z této tvůrčí dílny sklízely úspěchy v celostátních i mezinárodních soutěžích. Kromě dokumentů se pouštěli i do hraných filmů. ŽEFA zanikla v roce 1969.

V roce 1964 zakládá Škodafilm a v roce 1967 při plzeňském Parku kultury a oddechu profesionální studio Studio PKO film.

Milan Kazda dodnes patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého amatérského i profesionálního filmu. Doma má ceny z Bělehradu, Salcburku, z italských festivalů, zaznamenal úspěch v naší i zahraničních televizích, dokonce až v Brazílii. V amatérském filmu je autorem zcela výjimečným, přitom začínal jako fotograf amatér.

V květnu 1990 se k tvorbě vrátil dokumentem o oslavách osvobození Plzně americkou armádou a založením Video Studia K. V roce 1996 byl jmenován čestným občanem jihočeských Katovic, kde vyrůstal a kde v roce 1953 natočil svůj první, ještě němý, film.

"Komunismus byl nereformovatelný, ale my jsme se domnívali, že bude. Ukázalo se, že to byla pouze naše touha, chiméra. Obrovské nadechnutí před tím, než přišla listopadová revoluce, abychom věděli, že se to musí udělat jinak. A přesto, revoluce byla sametová, a my důsledky sametovosti neseme na svém hrbu dodnes."

Citace z trestního oznámení proti ing. Milanu Kazdovi ze dne 19. 12. 1969...

"…Je podezřelý z trest. činu hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitelů podle § 104 tr. zák., neboť bylo provedeným objasňováním prokázáno, že z důvodu zásadního nesouhlasu a ve snaze projevit aktivním způsobem odpor proti příjezdu spojeneckých vojsk na čs. území v srpnu r. 1968 zhotovil a při různých příležitostech pak i v roce 1969 veřejně promítal dva jím zhotovené emotivní filmy, první tzv. "Normalizace" a druhý, nazvaný "Balada capartova", v jehož obsahu tendenčním urážlivým způsobem útočí proti spojeneckým svazkům se SSSR a jeho představitelům, jakož i proti vojskům SSSR, která se na čs. území nacházejí do současné doby s cílem zajistit socialistický vývoj v republice…"

Podepsán: mjr. Rudolf Klíma, vyšetřovatel StB

související video:

Balada Capartova (archiv České televize)

související texty:

Pražské jaro 1968

normalizace

Listopad 1989

příběhy - úvodní strana

vzpomínky pamětníků - úvodní strana

autor textu: Daniel Růžička