vzpomíná Pavel T.

"Cesta do Uglogorsku na Sachalinu vedla přes zamrznutý Tatinský záliv. V ledě byly četné trhliny. Foukal silný boční vítr, který se místy měnil na smršť a tak jsme postupovali pomalu.

Psi, vojáci a my jsme byli obaleni sněhem a svírala nás úzkost z hloubky pod křehkým ledem. Kožichy byly sice teplejší než kabáty, ale ruce, nohy a tváře nám omrzaly. Tento úsek byl strašnější než předchozí cesta nákladním vlakem.

Když jsme dorazili do Uglogorsku, ubytovali nás v nějakých skladech. Omrzliny začaly nesnesitelně bolet, také já jsem měl bílou skvrnu na bradě a necitlivé konečky prstů. Nejdříve nás odvšivili a šaty nám dali do odvšivovacích kabin.

Odvšivovací komory byly skoro všude, kde se shromažďovalo více lidí. V kasárnách, podnicích i nemocnicí. Byly přímo pyšní na to, kolik mají odvšivovacích zařízení.

Omrzlina v podobě bílé skvrny vypadala nejdříve nevinně. Maso však začalo po čase odpadávat a nešťastníci, kteří přišli o celý nos, byly nadosmrti znetvořeni. Komu omrzlo celé chodidlo, přestal cítit nohu a když mu stahovali baganče, zůstalo na kost zmrznuté maso v něm a z nohy zůstal jen pahýl.

Moje brada se časem potáhla novou kůží. Dodnes tam mám bílou skvrnu, která ve větším mraze bolí".

[pj]