Jakoby samotný pracovní tábor nebyl dostatečným trestem pro odvlečené. Disciplína a nejen ona, ale i množství nesmyslných absurdit byly vynucovány drakonickými tresty, které byly krutou pomstou za jakousi nedefinovatelnou vinu. Pomstou za to, že člověk ještě žil a existoval.

Podle typu tábora platily ještě různé zákazy, příkazy a nařízení. Běda tomu, kdo je porušil.

Dostat se do "karceru", tedy do jakési kruté korekce, nebyl problém. Tento vynález má svého předchůdce například v Solovkách.

Sekirka bylo takové vězení ve vězení, které vzbuzovalo děs už při vyslovení jeho jména. Na nejvyšší hoře ostrova stál chrám, přebudovaný na karcer.

Nazí vězni seděli na lavicích ve studené místnosti dvanáct hodin denně s rukama na kolenou, bez pohnutí. Když se vězeň pohnul nebo odehnal mouchu z nosu, dostal pažbou pušky po zádech. V noci vězni spali na betonové podlaze.

Strava byla 300 gramů chleba a horká voda, ve které se vařila pšenice. Pokud vězeň po dvou týdnech neporušil tento režim, přeložili jej na práci v trestní stanici s dávkou 400 gramů chleba. Když plnil normu, dostal kilo chleba.

Žádný z vězňů nevydržel Sekirku a trestní stanici déle než dva měsíce.

[pj]