Ženy musely prožít stejné peklo jako muži. Jejich peklo bylo o to horší, o co je žena citlivější. V táboře se lidská podstata vězně zúžila na biologický mechanismus. Ke zneužívání žen přibyl ještě další rozměr - znásilňování.

Ing. Josef B. z Kežmarku byl v několika táborech v SSSR, nejdéle ve Vorkutě. Vzpomínal na ženy, většinou na Němky, zajaté vojáky Rudé armády. Musely být po vůli vojákům i příslušníkům NKVD.

Mnohé následkem mnohonásobného znásilňování zemřely.

vzpomíná Július Herbst

"Dovedete si představit jak vypadaly ženy v té špíně, o hladu, po měsících a rocích těžké práce? Ostříhané dohola, v otrhaných šatech, vyhladověné, sedřené, špinavé, bez jediného zubu? Pamatuji si, jak přišlo několik stovek Polek do tábora. Byl to strašný pohled. Ježibaby byly vedle nich krasavice."

vzpomíná A. S. z Medzeva

Život člověka se zúžil na přežití každého dne. Na vyklouznutí ze spárů smrti. Mluvit o ženách a mužích, o vztazích mezi nimi by se mohlo zdát odvážné. "Ženy a muži byli uzavření sami do sebe. Člověk o toho druhého neměl ani zájem. Zapomněli jsme, že na světě existují dvě pohlaví, muži a ženy ..."

[pj]