na epidemii v táboře Nuzal vzpomíná Gejza P.

"Byl únor, na Kavkaze ještě pořádná zima, ale nebylo čím se přikrýt. Deky jsme dostali až po půl roce. Strašně jsme trpěli zimou, leželi jsme na holých deskách nebo na zemi.

Mnohým se přes tenkou kůži prodraly kosti, místo se zapálilo a hnisalo. Šířil se nesnesitelný smrad.

Doktor Fiedler ze Starého Smokovce chránil lahvičku s jódem, kterou ještě stokrát vypláchl vodou. Tímto roztokem ošetřoval hnisavá místa a později léčil i strašnou růži.

Lidé měli otevřené hnisavé rány, které je úplně znetvořily. Neviděli, protože měli zalité oči. Růže se šířila rychle, podobně jako červenka a skvrnitý tyfus.

Navíc jsme zjistili, že v dřevěných stěnách přezimovaly milióny ploštic. Když vojáci uviděli první příznaky skvrnitého tyfu, uzavřeli celý tábor a podávali nám chléb a potraviny na vaření dlouhými lopatami přes ostnatý drát.

Mrtvých bylo hodně a mohli jsme je čas od času vynést přes plot. Vyhrabat díru do tvrdé kavkazské země a hodit je tam bez dezinfekce a bez žádné evidence."

[pj]