Jídlo bylo základem přežití dalšího dne. Proto se každý odvlečený ve své výpovědi zmiňuje i o jídle a hladu. Kdo jedl žil, kdo nežil ten už nejedl.

vzpomíná p. Šándor, Slavošovce

"Když jsem někdy doma říkal že mám hlad, tak mi otec povídal - ty nemáš hlad, ty máš chuť jíst. Pak jsem poznal, jak vypadá opravdový hlad. Je to zoufalství člověka, který je schopný vykonat věci, které by za normálních okolností nikdy neudělal. Je schopný lhát, krást, podvádět a dokonce i zabít. Dokonce se vyskytly i případy kanibalismu."

kanibalismus

V. S. píše, že se od spoluvězňů svého otce dozvěděl, že v táboře Oričina nedaleko od města Kyrov byl takový hlad, že jeho otce 9. března 1945 ve večerních hodinách strčili do rozpálené pece, upekli a snědli ostatní spoluvězni...

Těžké je potvrdit nebo vyvrátit tuto informaci. O brutálním kanibalismu v lágrech se však zmiňuje i Francouz Jaques Rossi, který v lágrech strávil dvacet let.

Úděsnou skutečnost popsal i jeden z odvlečených do Kavkazských dolů: "Ulovení potkana byla pochoutka, jedl jsem koňský trus, suchou trávu, shnilé ryby. Někdy jsem dostal kus lidského masa, které donášel hrobník.

Nebylo zvláštností, že pes velitele tábora nesl v tlamě ohlodanou lidskou lebku přes celý tábor svému pánovi. Stávalo se, že vlci donutili hrobaře opustit pohřebiště a pustili se do zuřivého ohlodávání lidských kostí."

další svědectví

Kornel D. v tzv. lehčím táboře na Donbasu o tamní stravě píše: "Jíst nám dávali 2x denně. Před odchodem na směnu kaši nebo směs zeleninových slupek, zapařenou šrotem nebo otrubami.

Po příchodu ze směny neslazený čaj a kvašenou okurku. 10 dkg černého chleba na den. Kdo bude plnit normu dostane půl kila, kdo nebude poslouchat půjde na Sibiř."

[pj]