Po vyšetřování, výsleších a dokazování "viny" shromáždili provinilce, muže, ženy, dívky i chlapce a bez dlouhého vysvětlování je naložili, resp. pod samopaly nahnali do dobytčích vagónů.

Nakládali je buď v Humenném, v Polsku nebo v Rumunsku. Už chování doprovodného komanda dávalo tušit, že cesta na východ nebude žádným výletem. Při "nakládání" v Humenném opilí strážní mlátili nemohoucí vězně pažbami pušek. Vagóny zavřeli a vlaky smrti se pohnuly směrem na východ.

Dnes je již těžké si představit, co znamenala cesta v lednových mrazech, v dřevěném vagóně, který neměl žádné vybavení.

vzpomíná Ján Š.

"NKVD nás sebralo z domova, nahnali nás ke kolejím a naložili po 50 mužích do jednoho vagónu. Každému dali asi půl kg chleba bez vody.

Dva dny jsme ještě stáli ve stanici a poté se vlak pohnul neznámým směrem. Začali jsme kopat do dveří vagónu. Odpovědí byla střelba z automatů. Na místě zůstalo několik mrtvých.

Po 14 denní cestě do tábora v Kursku, zůstali z celého vagónu živí pouze dva lidé. Já a můj spolutrpící. Chci zapomenout na ty kruté roky, ale dodnes mi je připomínají bolesti nohou z početných omrzlin."

"Hlad, zima, smrad a beznaděj. Cesta kamsi na východ...kam? To nikdo nevěděl...někam na východ. Hlad a žízeň donutil ubožáky k neuvěřitelným pokusům o záchranu života. Ve vagóně si vězni rozdělili železné matice. Z nich potom lízali námrazu.

a Ján Š. ve vzpomínkách pokračuje

Jazyk často přimrzl, ústa krvácela. V jedné stanici prosili strážného, aby jim přes otvor WC vsunul botou sníh, že za to dostane nožík a hodinky. Voják si zavolal pomoc, vězně do krve zbili, hodinky a nožík vzali, ale sníh vzít nedovolili."

Dobytčí vagóny byly velmi špinavé po zvířatech. Výpary po moči štípaly v očích. Josef I. z Novosadu byl v takovém vagóně spolu s dalšími 60 spoluvězni. Cesta, která trvala 6 týdnů, přežilo jen 18 lidí.To, že on přežil, bylo jen díky pevnému zdraví. Žízeň se pokoušel uhasit pitím vlastní moči, protože viděl, jak jiní umírají žízní.

[pj]