Šok a paniku mezi obyvateli způsobila zpráva, že Rusové sbírají lidi přímo na ulici a zavírají je. Toto násilí vyvolalo strach, ale dovolat se pravdy a spravedlnosti nebylo možné.

Víra, že sovětští vojáci přinášejí historickou spravedlnost se rychle rozplývala. I když se v některých případech snažili zachovat dekorum a internaci schovávat za různé veřejně prospěšné práce.

chov poštovních holubů důvodem pro obvinění

V jiných případech se naopak nerozpakovali chytat lidi na ulici jako divokou zvěř. Používali i absurdní obvinění. Ján T. z Košic znal případ, kdy internovali chlapce, protože choval poštovní holuby. Ti se stali záminkou pro obvinění ze špionáže.

ve špatnou dobu na špatném místě

Karol P. byl občanem Polska. Jeho internace se podle vyprávění manželky odehrála kuriózním způsobem. Je třeba však říct, že vůbec ne ojedinělým.

Sovětští vojáci eskortovali skupinu odvlečených. Na cestě zastavili nákladní auto, v kterém seděl Karol P. jako závozník. Vojáci jej beze slova vytáhli z auta a zařadili do eskortované skupiny. Stalo se to blízko Falštýna. Zřejmě jim chyběl jeden muž do počtu. Buď šikovně utekl nebo se vykoupil a zmizel. Karol P. se vrátil po více než pěti letech.

příběh Emila H.

Jiný příběh se šťastnějším koncem popisuje manželka Emila H. ze Staré Ľubovně.

"Můj manžel Emil H., narozený 23.11.1907, byl spolu s dalšími asi 25 osobami koncem ledna 1945 odvlečen do SSSR na nucené práce za Ural a další místa v SSSR. Přišli pro něho domů, ani neřekli, kam ho odvádějí a proč. Nevěděla jsem kdy se vrátí.

Dlouho jsem nevěděla, kde se nachází a zda je vůbec na živu. Vychovávala jsem sama dvě dcery. Během přechodu fronty mě ještě okradli ....

Po návratu manžel vzpomínal, jak pracoval v lágrech Beriezovo, Bulanaš... Pracovali v dolech, na železnici, v lese apod.

Většinou jedli otruby, trávu, uhynulé ryby a co si našli po okolí. Museli to jíst, aby se udrželi při životě. Spali v dřevěných barácích bez přikrývek, vzali jim i to málo, co si přinesli z domova.

Trpěli i po psychické stránce. Když zemřel spoluvězeň, museli ležet při něm a až po určité době jej, spolu s dalšími, nahé naházeli do společných hrobů. Manžel se domů vrátil 17.9.1947. Při příchodu domů vážil 46 kg a dostával se z toho velmi dlouho".

Posbírali muže v slabém oblečení, bez možnosti rozloučit se s rodinou. Nikdo z těchto mužů, chlapců a žen tehdy ještě netušil, že to bude hrůzostrašná brigáda daleko od domova, která potrvá pět i více let.

[pj]