|
Holčička Lucie:
Já mám hlad.
Chlapeček Karel:
Já taky.
Chlapeček Franta:
A já mám hlad jak barák.
Učitelka Jana:
Najednou. Ale jak chcete, pustíme se do vaření.
Dneska to bude - já už vím co - něco svátečního.
Chlapeček Jarda:
Proč svátečního?
Jana:
Protože 9. května slaví naše země veliký svátek, a tak se přece hodí připravit něco svátečního. Třeba dort, chcete?
Děti:
Chceme!
Jana:
Už jste přišli na to, jaký je 9. května svátek?
Karel:
9. května je den osvobození.
Jarda:
Přijela Rudá armáda.
Franta:
A vyhnala fašisty.
Jana:
Tak vidíte, že přece něco víte. A docela správně. Ale v té naší moudré vševědoucí knize bude možná trošku víc. Pojďte děvčata, třeba nám to pomůžete najít. Dé - jako "den osvobození" nebo "devátý květen".
Lucie:
Jé, co je tohle za panáka?
Jana:
Nevím. Knížku jsem si vypůjčila z knihovny. Asi si sem někdo dal takovou záložku, aby snadno našel, kde přestal číst.
Holčička Karolína:
Možná je to pan Záložka.
Pohádkový dědeček Rudolf:
To je mi pěkná dovolenost. Vyprošuju si, aby mi někdo říkal pan Záložka. Jmenuju se Rudolf, odjakživa Rudolf. Vím mnohem víc, než tahle tlustá kniha.
Karolína:
To vypadá slibně. Víte taky o 9. květnu? My jsme si to právě chtěli v té knize najít.
Rudolf:
Vím, vím, to víte, že vím. Jak bych nevěděl, vždyť jsem byl 9. května v Praze.
Lucie:
Přímo v Praze?
Rudolf:
Přímo v Praze, to se rozumí.
Lucie:
A budete nám vyprávět?
Rudolf:
To se ví, že budu. Jen se tady hezky rozsaďte. Ještě než se podíváme do Prahy 9. května 1945, musíme si říct, co se ve světě dělo předtím.
Byla válka. Říká se jí 2. světová válka a to znamená, že v ní bojovali a trpěli lidé skoro na celém světě.
Druhou světovou válku vyvolali němečtí fašisté. Byli to lidé, kteří chtěli ovládnout celý svět.
Válka je moc ošklivá věc. Působí lidem jen utrpení a bolest. Je to jako dlouhá temná noc plná strašidel.
Vy víte, že žádná strašidla nejsou, ale tahle válka opravdu byla a trvala šest let. To vy si už dovedete představit, jak je to dlouhá doba. Celých dlouhých šest let měli lidé a jejich děti hlad. Taky měli strach z toho, co je čeká zítra. Bylo to, jako by je zaklel nějaký zlý a krutý čaroděj.
Franta:
Že to lidi vydrželi?
Rudolf:
Bylo to těžké, ale vydrželi. Věřili, že válka skončí, to byla jejich síla. Těšili se na ten konec, snili o něm a věděli, že jednou musí přijít.
Karel:
Taky přece bojovali. Můj děda bojoval.
Rudolf:
To jistě. Bojovali v armádě jako vojáci nebo taky jako partyzáni.
Holčička Iveta:
Kdo byli partyzáni?
Jarda:
Ty to nevíš?
Rudolf:
Počkejte, nesmějte se jí. Když někdo něco neví, tak mu to vysvětlíme.
Partyzáni byli, Ivetko, lidé, kteří se skrývali v lesích nebo na horách. Přepadávali nepřátelská auta, vykolejovali vlaky, prostě působili nepříteli všemožné škody.
Jarda:
My jsme si s klukama hráli na partyzány a já jsem byl velitel.
Rudolf:
Hm, ty jsi Jarda, viď? Jsi pašák Jardo.
Ale něco ti povím. Tenkrát za války to nebyla hra a bojovat bylo moc těžké a nebezpečné.
Jarda:
Já vím. Ale stejně to tenkrát fašisti prohráli.
Rudolf:
Inu, prohráli. Hlavně zásluhou Rudé armády.
A tady se už dostáváme k onomu květnu 1945, kdy přijela Sovětská armáda do Prahy a osvobodila ji.
Karolína:
Já vím, první přijel tank 23.
Franta:
U nás na Smíchově je vystavený. Chodím kolem něj do školy.
Rudolf:
Tak to vidíš, za to, že můžeš dnes chodit klidně do školy vděčíš právě těmto okamžikům.
Všichni byli tehdy moc a moc šťastní a vděčni vojákům, kteří nás přišli osvobodit. Protože přijeli s Rudou armádou, říkali jim lidé rudoarmějci.
Franta:
Stejně nechápu, proč bývá 9. května vojenská přehlídka.
Jarda:
Proč? To je přece jasný. Abys viděl jak vypadá tank.
Rudolf:
Přehlídka? Výborný nápad. Pojďte se na jednu podívat. Dobře se dívejte. A teď mi řekněte: myslíte, že by chtěl někdo u nás válku?
Lucie:
Nechtěl. Určitě ne.
Rudolf:
Správně. Víme přece, jak byla válka dlouhá a ošklivá a jak se každý těšil na její konec. Nikdo by tedy válku nechtěl. U nás. Ale co kdyby se, třeba někde jinde, takový člověk našel? Co bychom udělali?
Museli bychom mu dokázat, že si dovedeme svůj mír ubránit. A právě na takové přehlídce je vidět, že na to máme dost sil.
Franta:
To bylo něco, ale nejlepší byly stejně tanky.
Rudolf:
Tanky říkáš. A jestlipak jste už někdy slyšeli tank vyprávět?
Karel:
Vy si děláte legraci.
Rudolf:
Legraci? Rudolf si, kamaráde, nedělá nikdy takovou legraci. Ostatně, kdo nevěří, ať tam běží, kouzelný Rudolf to zařídí.
Hlas tanku:
Narodil jsem se v továrně, spolu se mnou tu přišla na svět i spousta mých bratříčků.
Byli jsme si podobní jako vejce vejci. Snad proto nám dali všem stejné jméno: tank.
Byl jsem fešák. Už zamlada. Říkali to všichni, co mě viděli.
"Má nádherně štíhlou hlaveň. Je to báječný tank". Takhle to říkali. Byl jsem hrdý, jenom mi vadilo, že jsem na střílení, protože střílení já rád nemám. Vůbec. Ale co jsem mohl dělat.
Můj tankista se jmenoval Michal a jen co jsem ho poznal, přestalo mě mrzet, že jsem tank a ne třeba auto. Byl to moc príma kluk.
Často, když jsme byli spolu sami, vyprávěl mi Michal pohádku o tom, jak šel jeden princ bojovat proti drakovi, aby osvobodil princeznu. A s námi, že prý je to taky tak.
Moc jsem mu nerozuměl, protože jsem nikde žádného draha neviděl a Michal na prince taky zrovna nevypadal.
Nepřátelská vojska přepadla zanedlouho naše město a já šel do boje. Byla to velká bitva. Tolik ohně a rámusu určitě žádný drak nenadělá. Ale jako drak mi začala válka a bojování připadat.
Potom jsme zvítězili. Zvítězili jsme i v dalších bitvách a vždycky mně to připadalo, jako bych tomu drakovi z pohádky utínal jednu hlavu za druhou.
Přišlo jaro a zlému drakovi zbývala poslední hlava. Žila v krásném městě, plném kvetoucích šeříků.
Když jsme do toho města s Michalem přijeli a společně usekli tu poslední dračí hlavu, vyběhli z domů lidé, kteří v tom městě bydleli a mávali nám a smáli se a házeli nám plné náruče toho krásně voňavého šeříku. Vzduch byl čistý jako po dešti.
Právě tehdy se stalo něco moc zvláštního. Od kraje chodníku se směrem k nám rozběhla mladá dívka. Smála se a mávala ještě víc, než ostatní.
Trochu jsme zpomalili, ale jenom tak, aby mohla vyskočit nahoru k Michalovi. Jmenovala se Jarmilka a byla z Vršovic a já jsem všechno pochopil. To je přece ta naše princezna, to pro ni jsme utínali všechny ty dračí hlavy, pro princeznu Jarmilku. I Michal, co se nepodobá princi, teď princem opravdu byl a já byl v tu chvíli spokojený, že jsem tank, i když nemám střílení zrovna rád.
Od té doby jezdí Michal s Jarmilkou tramvají nebo dokonce metrem, ale já na své kamarády nežárlím, protože vím, že můj princ s princeznou nikdy nezapomenou, kdo jim pomohl přemoci zlého draka.
Franta:
Tomu rozumím, to bylo taky o osvobození Prahy, že jo?
Karel:
Vy jste toho tankistu znal? Toho Michala. Žije ještě?
Rudolf:
Počkejte, počkejte, kluci, to by bylo na dlouhé povídání...
Jana:
... a na to teď není čas, protože Janin sváteční dort je připraven. Kdo ho načne?
|
