pátek 17.11.1989

Ten víkend jsem měl původně jet na Slovensko na zabíjačku. Pozval mě kamarád Štefan Čulík a soudě podle výslužek z minulých let bylo nač se těšit. Pak jsem ale začal váhat - měli jsme lístky na Res Publicu II (Divadelní koláž Realistického divadla na téma sedmdesátého výročí vzniku republiky) a hlavně se chystala ta demonstrace. Přibližně týden před sedmnáctým ve mně zvítězilo vlastenectví nad obžerstvím.

Ve čtvrtek jsem se telefonicky domluvil se svým bývalým spolužákem Alešem Novákem, že se s ním a ještě s Pavlem Halajem sejdeme v pátek v půl čtvrté na tramvajové zastávce na Národní. Nazítří po škole jsem si vzal do kapsy sirky a hrobní svíčku (jinou jsem doma nenašel) a vyrazil jsem do města. Na zastávce už čekali Aleš s Pavlem. Šestkou jsme odjeli na Karlov a pěšky šli na Albertov. Je teprve tři čtvrtě - jdeme moc brzo. Je tu ještě dost málo lidí. Zaujímáme výhodné místo, odkud je vidět na řečníky. Náhodou se potkávám s bratrem a jeho kamarády. Celou dobu pak půjdeme s nimi. Najednou je tu hrozná spousta lidí. Hodinu znějí projevy. Lidé tleskají, jen na představitele SSM pískají. Maritn Klíma (hlavní studentský vůdce na "matfyzu") už domluvil a lidé křičí, že jdou na Václavák. Martin jde ještě k mikrofonu a říká, že je nezbytně nutné jít na Vyšehrad. Dav odpovídá, že na Václavák se půjde až potom.

Skoro hodinu už stojíme. Konečně se dav pohnul. Potkávám kolegy z Matfyz pod transaprentem "Studenti všech fakult, spojte se". Už jdeme trochu rychleji. Zapaluji si svíčku, ale vítr mi ji pořád sfoukává a vosk mi kape na oblečení. Už vidím, proč jsme se tak dlouho nemohli pohnout - dav musel projít úzkým hrdlem podchodu pod tratí. Za chvíli docházíme na Vyšehrad. Posíláme dopředu květiny - stojíme ještě daleko od Slavína a dál se nedá projít.

Za chvilku někdo křičí "Transparenty otočit" a lidé to hned provedou. Dav se opět dává do pohybu. Nejřív cheme jít do centra "Přes most toho vraha", ale pak někdo volá, že půjdeme přes nábřeží. Lidé opět poslechnou. Kolika lidí je asi třeba, aby zmanipulovali dav? Jdeme směrem na Výtoň. Poprve se ozývá "Jakeše do koše", "dejte šaškům rolničky" a jiné. Lidé se vyjeveně koukají z oken. "Češi pojďe s námi", křičíme. A někteří zhasínají a jdou. Ve Vyšehradské se spojujeme s dalším proudem lidí. Je nás hodně, co se nám může stát? Potkávám Jirku Adamíka z filosofické fakulty. Je v euforii. Za chvíli se mi ztrácí i s transparentem "povstaň, povstaň, veliké město pražské". Na Palackého náměstí jdeme rovně. Teprve později si uvědomím, že by to bylo kratší přes Karlák. Nějaký člověk křičí: "Prodejte tanky židům." Nikdo se k němu nepřidává a ještě dostane vynadáno. Zahýbáme na Národní. Po chvíli se pochod zpomaluje. Nějaká paní se vyklání z okénka tramvaje a hlásí nám dole, že vepředu stojí "ti s bílejma helmičkama." Naše skupinka se definitivně zastavuje na úrovni Mikulanské. "Sednout, sednout!" Skoro všichni si sedají, ale někteří hend vstávají - je to příležitost vidět, co se děje vepředu. Pak se zase křičí, aby bylo ticho. Ani to dlouho nevydrží - někdo hned vykřikne: "Co furt mlčíte". Už to trvá nějak dlouho. Tlampač už poněkolikáté opakuje, abychom se rozešli. Pak zezadu přichází zpráva, že i tam je kordon. Ještě je nás hodně, co nám můžou udělat? Ale čas pracuje pro ně.

My musíme domů, bude nám zima. Oni tu budou, dokud je velitel neodvolá. A tomu jistě zima není. Jdeme směrem do Mikulanské. Asi v jedné třetině se zastavujeme. Dál to nejde, vepředu je kordon. Zezadu se na nás tlačí davy. Lidé se začínají bát, už nekřičí ani "Pusťte nás domů", natož pak něco o gestapu. Asi za čtvrt hodiny se cesta uvolňuje. Bílé přilby se postavily na ulici tak, abychom mohli jít jenom směrem k nábřeží, ne na Václavák. Jdeme s bratrem pasáží do Spálené a pěšky Vodičkovou. Na Václavském náměstí se nic neděje. Sedáme na metro a jedeme domů. Hlas Ameriky a Svobodná Evropa ten večer hlásí, že demonstrace byla brutálně rozehnána. Jako obvykle, nic nového.

sobota 18.11.

Teď si nemůžu přesně vzpomenout, co jsem celou sobotu dělal. Nejspíš jsem se díval na video. Večer jsem byl u strýce pro walkmana. Chvíli před tím jsem se vrátil z města. U Máje prý někdo říkal, že jsou i mrtví. Trochu mě zamrazí, ale moc tomu nevěřím.

Jedeme autem na Smíchov do Realistického divadla. Museli jsme se těsně minout s mými spolužáky, kteří k nám později přišli... Zatímco my jsme poslouchali se zatajeným dechem vyprávění studenta (Divadla večer vyhlásila stávku, tekže se ohlášené představení nekonalo), místo toho na pódiu vystupovali svědci demonstrace. - mluví o mrtvých, ale neříká žádná jména - oni složitě zjišťovali na koleji moji adresu. Lidé se mlčky rozcházejí, Michal s otcem odjíždějí autem, já ještě chvíli zůstávám... Za chvíli také odcházím, v půl desáté už jsem doma.

Otec mi vypráví o návštěvě policistů a spolužáků. Co má tohle znamenat? A co mám teď dělat? Zkouším se dovolat na Větrník Jirkovi Adamíkovi, ale na ústředně to nikdo nebere, ačkoli tam mají být do desíti. To už jsou koleje obsazené?

To byl tedy večer. Pořád někdo volal. Rádio (jde samozřejmě o "štvavé vysílačky", oficiální média ještě mlčela) hlásilo každou hodinu další podrobnosti o smrti studenta mého jména. Vlastně souhlasilo jméno, ročník, fakulta. Narození bylo špatně - 7. listopadu místo 2. března. Také jsem měl podle údajné svědkyně smrti Martina Šmída bydlet dřív na sídlišti, což také není pravda. A hlavně ta dívka měla vidět, jak toho studenta bijí červené barety (speciální jednotka ministerstva vnitra). Pak měla navštívit jeho rodiče, kterým mělo být předtím sděleno Veřejnou bezpečností, že jejich syn zahynul. Myslel jsem, že někdo opravdu zahynul. O Martinovi z Berouna (Ve stejném ročníku, na oboru informatika, studoval ještě jeden Martin Šmíd.) jsem měl jen ústní zprávu od spolužáků. A taky to mohl být někdo třetí. Mohl do našeho ročníku propadnout. Když jsem si pomyslel, že jsem na jeho místě mohl být klidně já, sáhla na mne smrt. Tu noc jsem dlouho nemohl usnout.

neděle 19.11.

Divil jsme se, že mě pustili na kolej. I normálně občas chtějí kolejenku. Na bývalé nástěnce kolejní rady visel černou tuší potřísněný papír se zprávou o úmrtí Martina Šmída a pod tím zpráva, že Martin Šmíd ze čtvrtého kruhu, tedy já, žije. Došel jsem na pokoj Martin K., který byl jedním z těch čtyř, kteří se na mě den předtím byli ptát. Na pokoji bylo několik lidí, po chvíli přišel i Martin K. Nikdo nevěděl, jestli se na naší fakultě bude stávkovat a hlavně co dělat právě teď. Pak jsme se dohodli, že bychom snad mohli být potřební u děkana na Karlově. Cestou jsme chtěli navštívit jednoho spolužáka ze známé disidentské rodiny, Marka Bendu. Šel k němu jen Martin K., kterého zatkli policisté, kteří tam hlídkovali. My zbylí se pořád ohlížíme, jestli za náma někdo nejde. Stejně je to na nic, na děkanátu je zamřeno, nic se tam neděje. Vracíme se na kolej. Tam mezitím svolali místním rozhlasem všechny studenty na čtvrtou do menzy. Na počítačích se tisknou prohlášení divadelníků a studentů. Nějak utloukám čas do čtvrté.

U vchodu do menzy se kontrolují občanky (Kontrolovali je studenti, aby se tam nevloudil někdo cizí.). Je teprve za pět minut čtyři. Sál se pomalu plní. Přicházejí studenti a někteří pedagogové. Ještě že jsem přišel tak brzo, je tu úplně narváno. Začíná se diskutovat. Je stávka to pravé? Nemělo by se jí raději zatím jen pohrozit? Vyhlásíme stávku a zítra máme obsazenou školu. Přichází za mnou nějaký kluk, že mám ve vrátnici telefon.

Ozývá se redaktor Svoboda ze studia sedm (odpolední pořad Československého rozhlasu), že prý je třeba vyvrátit fámy o mé smrti, abych jim něco řekl do rozhlasu a že prý hned jedem. Jsem přesvědčen, že to jde přímo do éteru, jsem nervózní. Byl jste na demonstraci? Byl, ale musím se přiznat, že jsem odtamtud utekl dost brzo, takže ten zásah jsem nezažil. Ale od kamarádů vím, že byl brutální. Ani bych se nedivil, kdyby tam někdo se slabším srdcem umřel. (Za přesnou citaci neručím, určitě jsem to řekl mnohem neuspořádaněji.) Spolužák mi radí, abych řekl něco o těch se štychama (na koleji bylo několik lidí s tržnými ranami), ale neslyším ho. Kde právě teď jste? Na koleji. A co děláte? Dohadujeme se, jestli budeme nebo nebudeme stávkovat. Tak hlavně zavolejte domů, vůbec nevědí, kde jste a mají o vás starost.

Vracím se do kinosálu. Tlačí nás čas, protože je třeba vyslat delegaci na Hvězdu na jednání zástupců všech fakult. Výsledek je takový, že se naši zástupci budou snažit přesvědčit ostatní delegace, aby se pro začátek stávkou jen pohrozilo. Pokud se jim to nepodaří, budeme stávkovat taky. Jó matfyzáci, to je chladný rozum, žádné emoce.

Martine, je tu televize a chce s tebou něco natočit. To jsem zvědav, jestli to těch 14 999 000 lidí přesvědčí, když mě nikdy neviděli. Hlavně, že mě uvidí příbuzní a známí. Je mi jasné, co z toho bude - vidíte, vždyť žije, nic se neděje, můžete si v klidu dojíst večeři. Řkám to panu Dumbrovskému (tehdejší redaktor zpravodajství České televize). Ujišťuje mě, že se bude snažit odvysílat všechno, ale že on o tom nerozhoduje. Kameraman má nějaké technické problémy. Snažím se soustředit.

- Byl jste na demonstraci?

- Ano a šel jsem s ní až do konce.

- Víte, že se o vás říká, že jste mrtvý?

- Vím, taky poslouchám zprávy.

- Co jste tomu říkal?

Co na takovou otázku odpovědět? Vzpomenu si na bezesnou noc a říkám to s tou sahající smrtí. V tu chvíli mne nenapadne, že by si to lidé mohli vyložit tak, že jim naznačuji, co jim nemůžu říct otevřeně, totiž že jsem byl bit. A to přesto, že jsem posléze na otázku, zda jsem byl zraněn, odpověděl: "Ne, já jsem zraněn nebyl, ale mnozí moji spolužáci ano." Ta druhá polovina se však na obrazovce neobjevila.

Mezitím schůze skončila. Před budovou potkávám děkana, který mi sděluje, že mám přijít druhý den ráno na děkanát poskytnout rozhovor Rudému právu. To tak, televize za mnou přijela, ale Rudé právo, to je někdo, ti se nebudou nikam obtěžovat.

Odjíždím do centra. Na Václaváku je demonstrace. Jdu do Svobodného slova. Druhý den o mně vyjde pár řádek, kde konečně uplatním ty kolegy se štychama na hlavě. Pak jdeme do Činoherního klubu na zakládací schůzi Občanského fóra. Domů jedeme se strýcem taxíkem, když je ta revoluce.

související texty:

Martin Šmíd

zápisky skutečného Martina Šmída

Sametová revoluce 1989

Palachův týden

petice "Několik vět"

vysílání Čs. televize v roce 1989

Sametová revoluce - role rozhlasu a televize

rok 1989 - úvodní strana

autor textu: Tomáš Vlček