12.4.2000

TÝDEN

Zpravodajský časopis

k rukám šéfredaktora p. Aleše Lederera

Žerotínova 38

130 00 Praha 3

Vážený pane šéfredaktore,

V časopise TÝDEN č. 15/2000 jste zveřejnili spolu s redaktorem Tomášem Brzobohatým rozhovor s ministrem spravedlnosti JUDr. Otakarem Motejlem. V tomto rozhovoru na Vaše otázky: „Jsou naše soudy vyčištěné od soudců minulého období? Neumožnil kdysi ministr Jiří Novák soudit i soudcům se skvrnami ve svědomí?“, odpověděl pan ministr takto:

„Hned v roce 1990 odešla dobrovolně jedna třetina soudců, ať kvůli platům, či pro své přestupky. V renominaci zbylých dvou třetin nalezl VONS 41 problematických soudců. U kulatého stolu s ministrem Novákem jim nakonec zbylo asi osm soudců, kteří museli odejít. V platné roční lhůtě po renominaci se znovu otevřelo asi dalších osm případů, jeden soudce rezignoval, počínání sedmi nebylo shledáno tak závadnýn, aby odešli. Podle mne byla justice tímto procesem očištěna.“

Pokud odpověď pana ministra v textu článku nebyla zkreslena, pak musíme konstatovat, že tato odpověď je nepravdivá! Na vysvětlení celé záležitosti uvádíme následující:

Na sklonku roku 1991 přijala ČNR zákon č. 335/91 Sb. „O soudech a soudcích“, který v § 67 obsahoval ustanovení, podle kterého bylo možno podat ve lhůtě do 31. 12. 1993 návrh na odvolání soudce také proto, že v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 „svým rozhodováním porušil povinnosti, které měl jako nezávislý soudce plnit nebo neoprávněně zasahoval do nezávislého a nestranného rozhodování soudů“.

S využitím tohoto ustanovení a na základě petičního práva se Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) obrátil dopisem ze dne 15. 3. 1992 na ministra JUDr. J. Nováka ve věci doživotního jmenování renominovaných soudců. V příloze tohoto dopisu uvedl seznam 42 soudců navržených ke jmenování, kteří v době totalitního režimu odsuzovali politické protivníky režimu k nepodmíněným trestům odnětí svobody a tím porušovali základní lidská práva, již tehdy garantovaná Mezinárodním paktem o lidských právech, který byl od r. 1976 i součástí čs. právního řádu. Základním kritériem pro zařazení do tohoto seznamu bylo odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

VONS do svého seznamu nezahrnul ty soudce, kteří nad spoluobčany stojícími v opozici a i jinak nepohodlnými tehdejšímu režimu vynesli: „jen tresty podmíněného odnětí svobody či jiné druhy trestů nespojené s pobytem ve vězení“. Tehdejší ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Novák ve stanovené lhůtě na dopis nereagoval, až v únoru 1993 po několika písemných urgencích a následné tiskové polemice (Sdělení VONS č. 1/93) vstoupil do kontaku s VONSem. Protože do té doby jedenáct soudců ze seznamu VONS z justice odešlo, požádal VONS ministra Nováka, aby u zbylých soudců inicioval zahájení kárného řízení. Následně se mezi vedením ministerstva spravedlnosti a zástupci VONSu v době od května do října r. 1993 uskutečnilo 6 schůzek, na kterých se jednalo o zahájení kárného řízení se soudci na seznamu VONS. Za ministerstvo spravedlnosti se těcho jednání účastnil ministr JUDr. Jiří Novák, JUDr. Hájek, poslan kyně za ODS Roschová a tehdejší předseda Nejvyššího soudu ČR JUDr. O. Motejl. Na těchto jednáních uvedení zástupci MS a justice hájili zkompromitované soudce ze seznamu VONS různými argumenty, které VONS odmítal uznat. Mezi těmito argumenty se objevovaly tvrzení jako např., že: „ jiní soudci byli horší a v seznamu VONSu nejsou“ či, že: „soudci jednali tak, jak museli – byla holt taková doba“. Mezi těmito pro VONS nepřijatelnými argumenty zazněly i takové, jako např.: „ pokládáme za statečnější, když soudce politický případ vzal, než když se vymluvil na nemoc apod.“ nebo dokonce „někdy byl ostřejší rozsudek pro obviněného výhodnější, protože jinak by se prokurátor odvolal a bylo by to horší“. Výše uvedení oponenti VONSu také tvrdili, že u „politických recidivistů“ je nutno spatřovat polehčující okolnost pro soudce, ačkoliv opak byl pravdou. Těmito recidivisty byli právě ti spoluobčané, kteří se mimořádně angažovali v boji za lidská práva pro ti totalitnímu režimu. Jednotícím hlediskem ze strany tehdejšího ministra spravedlnosti a předsedy NS byl argument, že soudci soudili tak, jak museli, a že by nebylo vhodné je za toto jednání postihovat. Snahou jednání MS bylo, ukončit celou věc co nejychleji a nic nezveřejňovat, rozhodně ne jmenovitě. Podle jeho názoru by zveřejňování takových případů ztížilo pozici justice a nahrálo kverulantům, kteří si již nyní na justici stěžují. Vždyť budou postižena jen malá kolečka soukolí totalitního režimu a nikoli velcí zločinci. Korunním argumentem těchto názorů bylo tvrzení, že 80 % soudců soudilo ještě hůře.

Jednání při uvedených schůzkách bylo místy velmi dramatické, neboť VONS se nechtěl smířit s apriorní apologetikou všech navržených soudců, což ze strany pana ministra vedlo i k výhrůžce, že z jeho strany jednání skončí. Zástupcům VONSu, který po léta monitoroval politické procesy bylo ze strany těchto obránců soudců (o jejichž souzení měli rozsáhlou dokumentaci) jen sporadicky dopřáváno sluchu, zejména poté, co VONS odmítl základní argument druhé strany, že: „ti soudci,kteří vynášeli mírné tresty se chovali lépe, než ti, kteří se politickým procesům vyhnuli." Takovéto „morálně filosofické zdůvodnění“ lze výstižně dokumentovat na případu soudkyně JUDr. Marcely Horváthové (dodnes soudící), která odsoudila smrtelně nemocného Pavla Wonku k dalšímu věznění několik dnů před jeho smrtí. Mírný rozsudek, oponenty VONSu oceňovaný, byl v daném případě rozsudkem smrti.

V důsledku výše uvedeného odporu zástupců MS, VONS redukoval postupně seznam, osm soudců amnestoval a nakonec došlo k vytvoření několika skupin soudců, kteří měli být posuzováni diferencovaně. V průběhu několika měsíců, během kterých se jednání vedla, si VONS také několik soudců pozval, aby si vyslechl jejich vysvětlení. Nakonec jednání skončila částečnou dohodou, kterou se ministr spravedlnosti zavázal, že do konce r. 1993 bude v šesti případech soudců iniciovat kárné řízení. Mimo tuto šestici zůstaly ještě případy tří soudců (mezi nimi JUDr. Marcely Horváthové), u kterých se názor VONSu diametrálně rozešel s názorem JUDr. Nováka. U těchto tří soudců ministr jednoznačně odmítl iniciovat kárné řízení.

VONS musel setrvat aspoň u minima soudců na svém etickém postoji, k čemuž ho zavazovala jeho angažovanost v době konání politických procesů, neboť tehdy, tak i po listopadu 1989 odmítal argument, že morálka je věc jedna a praxe druhá. Podle názoru VONSu má profese soudce v každém režimu ojedinělý a mimořádný charakter, a nelze na tuto profesi brát měřítka jiných povolání. Nikdo nebyl nucen, aby se stal soudcem nebo aby soudil případ křížící se s jeho vědomím, a proto je za své souzení plně odpovědný. I za minulého režimu byli soudci oficiálně nezávislí a pokud se této zásadě zpronevěřovali, tak za to musejí nést odpovědnost, zejména pokud v důsledku jejich souzení byli postiženi nevinní lidé a jejich rodiny. Toto morální kritérium našlo svůj výraz i v právním vyjádření zákona o rehabilitacích č. 119/ 90 Sb. v jehož § 1 se uvádí, že: „mimo rehabilitaci neprávem odsouzených a jejich odškodnění je účelem zákona umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly“.

Během všech schůzek s vedením MS měli zástupci VONS plnou moc celého VONS, kterému o jednáních podrobně referovali a dostávali od něj průběžně zplnomocnění k dalším jednání.

Pokládáme za nutné také zdůraznit, že VONS nedal ministru spravedlnosti jen seznam provinilých soudců, ale i těch statečných, kteří navzdory vlastnímu riziku a event. postihu rozhodovali již tehdy podle jejich soudcovského svědomí. Je paradoxem uplynulých let, ale paradoxem příznačným, že ne tito soudci, ale někteří z těch provinilých povýšili do vyšších míst a zastávají dnes vysoké funkce v české justici. Nebyli potrestáni, ale byli odměněni!

VONS měl na stejných principech vypracován i seznam prokurátorů, ale po zkušenostech s jednáním o soudcích, už dále s ministrem o jejich odvoláních nejednal.

Protože ministr spravedlnosti nesplnil svůj slib zahájit kárné řízení s onou šesticí soudců, jejichž odvolání z funkcí soudců VONS požadoval do konce jednání s p. ministrem, vyzval VONS ministra spravedlnosti ČR JUDr. Jiřího Nováka dopisem ze dne 27. 1. 1994, aby z funkce ministra spravedlnosti odstoupil. Pan ministr neodstoupil a VONS se nikdy nedozvěděl, zda-li bylo nějaké kárné řízení se soudci z jeho seznamu zahájeno.

Jestliže se dnes po deseti letech od převratu mluví o ještě hlubší krizi justice, než v jaké se nacházela v r. 1993, je to podle našeho názoru způsobeno i tím (nebo hlavně tím), že nedošlo k očistě justice. Je pravda, že více než polovinu soudců v dnešní justici tvoří soudci nezatížení minulostí, ale stejně tak je pravda, že soudci zatížení minulostí a dokonce někteří soudci, kteří nesou odpovědnost za politické procesy, jsou díky svému služebnímu věku dnes na vyšších stupních justice než tomu bylo v době, kdy svými rozsudky posluhovali totalitnímu režimu. To podle našeho názoru poškozuje pověst justice a její autoritu mnohem více než jí mohlo poškodit otevřené jednání o odchodu zkompromitovaných soudců, neboť kvůli tomu, že k očistě justice nedošlo, jsou i nezkompromitovaní soudci spojováni s bývalým režimem a místo potřebné důvěry občanů se jim mnohdy dostává jen pohrdání. Z těchto důvodů odmítáme tvrzení ministra spravedlnost JUDr. O. Motejla o očistě justice a o odchodu problematických soudců, jako tvrzení odporující skutečnosti a tím i nepravdivé.

Členové VONS:

Jiří Gruntorád

Milan Hulík

Andrej Stankovič

[Zz] [pes.internet.cz]