Snad nikde, kromě autorů, čtenářů a vydavatelů současného dvouměsíčníku Listy, není jméno Jiří Pelikán tak známé jako v obci Kořenec u Boskovic na moravské Drahanské vrchovině. V červnu 1993 byla na radnici obce instalována pamětní deska: "Obecní zastupitelstvo v Kořenci uděluje panu Jiřímu Pelikánovi, který se za nacistické okupace u nás skrýval pod jménem Bohumil Paroulek, čestné občanství za rozhodující přínos pro moderní přestavbu naší vesnice, dlouhodobou pomoc v rozvíjení společenského, kulturního a duchovního života...".

Kořenec

Na počátku druhé světové války bylo olomouckému rodákovi Jiřímu, nejmladšímu ze tří dětí známého sochaře, žáka J. V. Myslbeka, Julia Pelikána a jeho manželky Boženy, šestnáct let. Vyrůstal v dobře situované, harmonické rodině s vyhraněným sociálním cítěním. Otec pocházel z chudých poměrů, matka pomáhala ve vývařovně pro nezaměstnané. Už za gymnaziálních studií psal a sám vydával časopis No pasarán!, inspirovaný španělskou občanskou válkou. Harmonické mládí skončilo s Norimberskými zákony - maminka byla ze židovské rodiny.

Na podzim 1939 vstoupil Jiří do komunistické strany a roznášel letáky a ilegální Rudé právo. Na jaře 1940 byl spolu s dalšími zatčen, po půl roce jako nezletilý propuštěn z vězení olomouckého gestapa s tím, že bude souzen a nesmí opustit město.

Když v létě dostal předvolání k soudu ve Wroclawi, odešel z domova. Nikdo nevěděl kam. Rodiče byli internováni v táboře ve Svatobořicích - otec odmítl portrétovat esesáckého velitele tábora. Manželka Božena byla odtransportována do Osvětimi, kde ve čtyřicátém třetím roce zemřela.

A Jirka? Skrýval se v klášteře, u známých, až zakotvil v Kořenci, kde pod jménem Bohumil Paroulek vykonával funkci obecního tajemníka. Jak to bylo možné? "I za nacistické okupace byla pod svícnem tma", napsala Vlasta Chramostová pro sborník "Jiří Pelikán 1923-1999", který vyšel jako příloha Listů v roce 2003 k nedožitým Jiřího osmdesátinám. "I za smrtelného ohrožení se našlo pár statečných lidí také v zapadlém kraji uprostřed lesů. Proto se mohlo podařit, co se podařilo: Jiří Pelikán se tam schovával před nacisty a uchránil před koncentrákem v malém pokojíku u rodiny Veselých, mých příbuzných, několik let. Legitimaci měl falešnou".

Pod jménem zesnulého Bohumila Paroulka se stal tajemníkem obce. A mladý muž si rychle získal důvěru - psal lidem potvrzení, proč nemohou splnit vysoké dodávky, za pomoci inženýra Chramosty, otce Vlasty Chramostové, prosadil elektrifikaci obce, postupně stavbu obecního domu, hasičské zbrojnice, knihovny, organizoval pásma vážné hudby, promítání krátkých filmů, ochotnická divadelní představení, roznášení letáků s informacemi ze zahraničního rozhlasu...

Pokud se někde blízko objevilo neznámé auto, německá kontrola, natož gestapo, prchal do lesa a vracel se teprve po ujištění, že nehrozí nebezpečí. Svou pravou identitu prozradil teprve po osvobození Kořence Rudou armádou na oslavě v hospodě.

"Jiří Pelikán dal do činnosti za okupace celé své mladé srdce a pevnou víru, že vítězstvím nad okupanty získáme nejen národní svobodu, ale i možnost spravedlivější společnosti", napsal do citovaného sborníku Vladimír Přikryl: "Kořenec byl pro něj školou, ze které vzešlo rozhodnutí zasvětit svůj život práci pro prosté lidi.Tohoto rozhodnutí si cenil po celý život. Kořeňáky měl rád, neustále na ně vzpomínal, a ti za Jirkou stáli i v době, kdy z něj nepřátelé chtěli udělat gestapáckého agenta. V archivu ministerstva vnitra jsou doklady o tom, že ani jeden Kořeňák v normalizační akci StB Pegas o něm nemluvil špatně. Naopak, všichni ho chválili a Jirka měl z toho velkou radost. Na Kořeňáky myslel i v těžkých chvilkách svých posledních dnů. V pozdravu, který jsem dostal dva dny před jeho smrtí, píše: Pozdravuj starostu a všechny Kořeňáky."

První léta po válce

Přihlásil se na vysokou školu politickou a sociální. "Po Únoru 1948 se stal předsedou akčního výboru na vysokých školách - "revoluční instituce, která realizovala čistky, nařízené stranickým sekretariátem", napsal pro sborník Jiří Vančura. "Tuto kapitolu z mládí Jiřího Pelikána, po níž následovala činnost v kulturním oddělení sekretariátu ÚV KSČ, nelze přejít mlčením nebo omlouvat....

Bylo by sice možné citovat z tehdejšího studentského tisku Pelikánovy články a projevy, za něž se po letech hluboce styděl, protože odpovídaly jak rétorice, tak scestnému směřování tehdejších vítězů. A přece byl jistý rozdíl mezi Jiřím Pelikánem a nadšenci, opojenými novou, absolutní mocí...

Existují i zveřejněná svědectví lidí, kteří po letech uznávají, že Jiří Pelikán jim v té době pomohl, protože nebyl bezhlavým radikálem a na některé konkrétní záležitosti měl vlídnější pohled, než jaký tehdy obecně panoval. Nebo je konečně možné uvést, že i leckteří z jeho tehdejších politických odpůrců k němu našli - když se jak poměry, tak smýšlení protagonistů měnilo a změnilo - vztah téměř přátelský. Patřil mezi ně na příklad i Pelikánův předúnorový protipól Emil Ransdorf, předseda národněsocialistických vysokoškolských studentů, když se oba po roce 1968 sešli v exilu.

Zároveň nelze pominout, že řada někdejších studentů, vyloučených po Únoru z vysokoškolského studia, nikdy Jiřímu Pelikánovi neodpustila a dávala to zejména po Listopadu 1989 důrazně najevo. Přehlíželi známou a prokázanou skutečnost, že podpis "J. Pelikán" na dopisech ministerstva školství o zákazu dalšího studia "vyakčněných" studentů nebyl podpisem Jiřího Pelikána, ale ministerského úředníka Josefa Pelikána. Bylo by možné připomenout, že všechny podobné "vytáčky" namnoze odmítali ti, kdo se později v poměrech totalitního Československa celkem zabydleli a v dalších desítiletích se stranili veškeré opozice, což lze po jejich perzekučních zkušenostech celkem pochopit".

Akce Slepec

Jiří Pelikán byl v kontaktu s přáteli, se slepým Klementem Lukešem, se Zdeňkem Hejzlarem, Karlem Lánským, Jaroslavem Opatem, Karlem Lisem a s dalšími, kteří citlivě vnímali vnitropolitickou situaci, rozpory mezi hlásanými hesly a realitou. Zvláště po roce 1956, po známém Chruščovově projevu na zasedání ústředního výboru KSSS, debatovali o nutnosti reforem našeho vnitropolitického vývoje, o odstranění nezákonností, rehabilitaci nevinně odsouzených či jinak postižených, o vymanění země z poručenství Sovětů.

V ekonomice je inspiroval jugoslávský model dělnických samospráv v závodech. A hledali cesty, jak tyto myšlenky prosazovat. Na podzim 1961 sklapla past Státní bezpečnosti, známá jako akce Slepec. Byli obviněni z revizionizmu, z porušování stanov strany, z kontaktů s jugoslávskými představiteli. Byro ÚV KSČ v říjnu toho roku udělilo členům skupiny třináct stranických trestů od vyloučení z KSČ po důtky a uložilo sekretariátu ÚV KSČ vyloučené a další přeřadit na jiná pracoviště, většinou k manuální práci - jak pro sborník podrobněji popsali Karel Lánský a Klement Lukeš.

Předseda Mezinárodního svazu studentstva Pelikán byl ovšem zvláštním případem. Vzhledem k mezinárodní situaci a Chruščovovým snahám o jistou liberalizaci v Sovětském svazu navzdory tvrdým konzervativcům z funkce v Mezinárodním svazu studentstva odvolán nebyl. A o dva roky později, v roce 1963, prosadilo liberální křídlo ve vedení KSČ jeho jmenování ústředním ředitelem Československé televize - prioritním úkolem bylo, aby využil svých mezinárodních kontaktů a "otevřel okna televize" na Západ.

Ředitelem v ČST

O třicet let později na své první televizní období vzpomínal: "Když mi můj předchůdce Adolf Hradecký předával vedení ČST, nepřišel nikdo z vlády ani z vedení KSČ, takže v televizi zavládly rozpaky, co vlastně za mým jmenováním je. Měl jsem za úkol "otevřít okna televize společnosti" - a já s mezinárodními zkušenostmi jsem byl vhodnou osobou. Původně jsem váhal, protože z akce Slepec nebyl nikdo rehabilitován, ale Čestmír Císař mi tehdy řekl: Když Tě jmenují, je to rehabilitace Tebe a Tvých přátel. Bylo nás asi šedesát a všechno souviselo s celkovou atmosférou tání po XXII. sjezdu KSSS." Odbornou veřejností bylo usnesení předsednictva ÚV KSČ ze 17. května 1963 o jmenování Jiřího Pelikána do funkce ústředního ředitele Československé televize právem vnímáno jako vítězství reformních komunistů.

O televizi nevěděl Jiří Pelikán při svém nástupu zhola nic. Jako schopný manažer však začal ohledáním neznámého terénu a obklopil se lidmi, na které se mohl spolehnout - na tehdejšího náměstka programu Valtra Feldsteina, na šéfa dramatické tvorby Jiřího Bělku, v mládežnickém vysílání na Miloše Volfa a Vladimíra Branislava, na vedoucí osobnost zpravodajství Bedřicha Rohana, z Ostravy povolal vedoucího publicistiky Jana Neulse... V roce jeho nástupu do televize spěl do finále statut a zákon o ČST, v němž byla podřízenost komunistické straně definována již v prvním paragrafu. Bylo to období, které ve svých vzpomínkách charakterizoval jako "permanentní skrytou válku mezi lidmi v televizi a Hlavní správou tiskového dozoru… cenzoři byli ve všech redakcích, bez jejich souhlasu nesmělo do éteru naprosto nic. Při živém vysílání muselo být razítko na scénáři, rovněž záznam musel mít povolovací razítko... cenzoři denně podávali svodku do své centrály, která ji poté postupovala Novotnému a politbyru".

Cenzoři ovšem neuhlídali vše; tvůrci hledali skuliny, jak kritickými pořady omezení obcházet a ředitel Pelikán při následných malérech neochvějně hájil tvůrce a jejich právo na vlastní názor, odmítal provést požadované sankce. Mnohé konflikty s mocí po vysílání publicistických pořadů, dokumentů i dramatických děl jsou zaznamenány ve statích k historii naší televize.

Připomínám alespoň první telemost Východu se Západem v roce 1964 v rámci vídeňského cyklu Stadtgespräche - dialog Praha - Vídeň, který předsednictvo ÚV KSČ označilo za "neodpovědně politicky připravený". Svých zahraničních kontaktů využil Jiří Pelikán k uspořádání mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, který se stal v roce 1964 prvním setkáním, soutěží východní a západní televizní tvorby.

"Teprve později jsem se dozvěděl", vzpomínal po letech, "že i za to jsme sklidili kritiku, například od televize Německé demokratické republiky, kde seděli agenti tajné policie Stasi. Obvinovali mě, že podléhám západním Němcům, že je beru na stejné úrovni jako NDR, nebo že jsme navázali kontakty s anglickou BBC, s francouzskou televizí... A po vyhlášení cen došlo na Zlaté Praze ke střetu, když porota přiřkla soutěžnímu pořadu NDR "jen" Čestné uznání. Delegáti z východní části Německa to označili za chybu organizátorů a další výměnu pořadů nepovažovali za žádoucí." Mezinárodní kontakty ČST byly nadále trnem v oku východním Němcům i Sovětům. Již před osmašedesátým rokem sovětská ambasáda napadala televizi za vysílání "kontrarevolučních pořadů" (například dokumenty Zvědavé kamery, diskuse Věc veřejná o cestování do západních zemí aj.)

Když se v osmašedesátém v médiích vyměňovali šéfové médií, v televizi to nebylo třeba. Jiří Pelikán celou svou působností prokázal reformní postoje. A Československá televize v onom roce svým audiovizuálním účinkem spolu s rozhlasem a s tištěnými médii výsostně splnila svou objektivní informační funkci. Bylo tudíž v logice věci, že na různých nátlakových jednáních naší a moskevské delegace žádal již od března 1968 Leonid Brežněv Alexandra Dubčeka o odvolání Jiřího Pelikána z místa ústředního ředitele ČST. Po srpnové okupaci pěti státy Varšavské smlouvy však televizní pracovníci svého šéfa marně bránili, označili Jiřího Pelikána za nejschopnějšího ředitele, jakého naše televize měla. Spolu s ředitelem rozhlasu Zdeňkem Hejzlarem byl po usnesení předsednictva ÚV KSČ z 25. září toho roku jako první v médiích z funkce odvolán.

A jak Jiřího Pelikána "hodnotila" tak zvaná Bílá kniha, brožura nazvaná dle obalu, K událostem v Československu - fakta, dokumenty, svědectví tisku a očitých svědků, sestavená sovětskými žurnalisty? "Neobyčejně příznivá situace se vytvořila pro kontrarevoluční propagandisty v televizi. Její ředitel Jiří Pelikán, jeden ze známých stoupenců antisocialismu, vystupoval otevřeně za "nezávislost" masových sdělovacích prostředků na stranickém vedení. Je proto pochopitelné, že právě v televizi byly každodenně zařazovány přenosy vypočítané na vytvoření atmosféry politické nervozity v zemi, na rozdmýchávání vlny nacionalismu a protisovětských nálad...".

související texty:

Jiří Pelikán

Jiří Pelikán podrobněji

exilový časopis Listy

fotogalerie: exilový časopis Listy

exilový časopis Svědectví

cenzura

Rok 1968

Čs. televize během Pražského jara

autor textu: Jarmila Cysařová

použitá literatura: 87,
brožura JIŘÍ PELIKÁN 1923-1999, příloha Listů z března 2003 - odpovědná redaktorka Libuše Vančurová
Listy č.1/2011, ročník XLI, Mediažurnál, březen 2011, Materiály, studie, dokumenty č.10/1998

fotografie na stránce: Tomáš Vlček