Jak jste prožívala Palachův týden v lednu 1989?

To byl můj poslední týden ve školství. Jsem doktorka filozofie a v roce 1989 jsem odešla ze svého povolání profesorky gymnázia ve Strážnici do důchodu. Palachův týden jsem velmi vnímala, ale nijak se mnou nepohnul, protože jsem si připadala, že jako důchodkyně, co už s tím nadělám.

Přejděme k výročí srpnové okupace, protože to byl další milník. Dost lidí protestovalo proti režimu. Jak jste ho prožívala vy?

Já jsem ho prožívala samozřejmě pořád v šoku. Ale, co je důležité, Hodonín nikdy neprotestoval a jít tehdy v srpnu osmdesát devět někam do ulic bylo tady v Hodoníně nemožné.

Pak probíhaly demonstrace u příležitosti výročí vzniku Československa.

Hodonín bylo město, které mělo veliké vyznamenání - Rudý prapor za výstavbu socialistického průmyslu, a bylo to vysloveně "rudé město", takže tady se nikdy neprotestovalo, nic se tady nedělo. Tady se spalo. Čtyři komíny, perly Jižní Moravy, elektrárny na obyčejné hnědé uhlí zasypávalo celý kraj popílkem, takže tak tenkrát vypadal Hodonín.

V Hodoníně se před listopadem 1989 nikdy nedemonstrovalo?

Nikdy proti ničemu.

Jak jste prožívala ten týden po událostech 17. listopadu na Národní třídě? Co jste dělala, když jste se dozvěděla, že se něco takového vůbec stalo?

Sedmnáctého listopadu jsem se dívala na vídeňskou televizi, která okamžitě hlásala do celého světa, co se u nás v Praze na Národní třídě stalo.

A týden před tím jsem se taky dívala na vídeňskou televizi, ostatně vídeňská televize byla jediný zdroj pravdivých informací ze světa. Já jsem zapomněla říct, že jsem byla germanistka a rusistka, takže jsem to měla z obou stran, přímo jako na talíři, a dívala jsem se na dvojku vídeňskou televizi, kde byla takzvaná "diskusions runde", a ta poslední, to bylo 10. listopadu 1989, byla o ekonomice.

A v této rundě kromě ekonomů ruských, západních, byl také Václav Klaus. A ten se tam jenom usmíval, moc nemluvil, ale nakonec, když se ho zeptali, jak to vypadá s ekonomikou v ČSSR, tak se jenom usmál a řekl: "Ineiner Wochewerdenwir schlauersein", což znamená za týden budeme chytřejší. A toto jsem si tak dobře zapamatovala, že jsem si na to hned toho 17. listopadu vzpomněla. Že se něco na 17. listopadu už připravovalo, a tehdy pan profesor Klaus už o tom věděl. Tak to byl můj začátek dalších událostí. Ale toho 17. listopadu se u nás v rodině ještě nic nedělo, krom toho, že jsme skutečně byli všichni v šoku.

A kdy se začalo něco dít, že jste to začali vnímat?

Naše rodina začala žít 17. listopadem o týden později, kdy jsme se vydali do Českých Budějovic, k mé provdané dceři a jejímu muži oslavovat dceřin závěr studia a doktorát a zeťovu druhou atestaci v oboru lékařské psychiatrie.

Místo rodinné oslavy jsme stáli v Českých Budějovicích na náměstí Přemysla Otakara II. a zvonili klíči. Tam se už oslavovalo, protože České Budějovice měly dvě fakulty vysokých škol. Byli tam studenti, kteří měli kontakt s vysokoškoláky v Praze. A dcera, která čerstvě absolvovala, byla na fakultě ještě známá, že jí tam studenti pustili v domnění, že je pořád ještě studentka, nám nosila nejčerstvější zprávy z Prahy, takže jsme věděli všecko. A tak jsme se naladili tak úžasně, že jsme si říkali, že s tím něco musíme udělat, protože já jsem velice dobře tušila, že Hodonín bude spát, spát a spát.

Když jsme se z Českých Budějovic vrátili, okamžitě jsme si pustili zase vídeňskou televizi, a když jsme zjistili, že ani tanky, a ani milicionáři se neuplatnili, tak jsem si říkala, že už to začíná být opravdu velice vážné. No a já jsem začala přemýšlet, co teď.

Volala jsem tehdejšímu předsedovi městského národního výboru v Hodoníně. Byl to právník, velice vzdělaný a moudrý člověk, který pochopil, že asi dopředsedoval, a domluvili jsme se, že musíme udělat něco pro to, aby v Hodoníně bylo také založeno Občanské fórum. Dal mi k dispozici prázdný dům na Brněnské ulici, který byl v majetku města a telefonní linku. Já jsem si z domova přinesla konferenční stolek a dvě židle a začala úřadovat.

Především bylo nutno se spojit s Prahou, abych věděla, jak se to vlastně všechno má, o co se mám opřít. No a velice krátce na to se kolem mě shromáždili spolupracovníci, které jsem velice dobře znala a věděla jsem, že nepatří k těm rudým, ani k bolševikům. Takže jsme prostě založili Občanské fórum. A první spolupracovníci byli z řad zaměstnanců, dělníků a lidí, kteří se jaksi s tím minulým režimem nekamarádili.

Ovšem, aby se Občanské fórum dobře rozšířilo, dalo strašně moc práce. Já jako pedagog jsem si představovala, že by bylo dobré, aby se Občanská fóra založila ve všech školách hodonínského okresu. Jenomže učitelé byli přece jenom ještě takoví zakřiknutí, báli se, tak jsem musela něco vymyslet.

V tom minulém režimu, jsem musela mít jako pedagog nějakou mimoškolní činnost. Pracovala jsem tedy v odborech, a sice v okresních školských odborech, kde jsem měla na starosti seniory, tehdy se říkalo důchodci, a organizovala jsem pro ně poznávací zájezdy po Československé republice tam, kam se učitelé během své praxe většinou nikdy nedostali. Předsedkyně toho okresního výboru byla velmi inteligentní, pracovitá a schopná žena, která mě většinu věcí zařizovala telefonem z okresního výboru, protože my jsme ze školy nikdy telefonovat nesměli. A já, když jsem zařizovala ty zájezdy, tak jsem se na ni vždycky mohla spolehnout.

Šla jsem tedy za ní poradit se, co s OF ve školách. V budově okresního výboru, toho odboru, bylo nemožné něco svolat, ale vyšel nám vstříc ředitel obchodní akademie. To byl taky velmi moudrý ředitel, který pomohl obrovské spoustě studentů s kádrovými fleky na vysoké školy, takže jsem věděla za kým jít. A on nám dal k dispozici aulu v obchodní akademii. Obeslali jsme všechny školy v okresu Hodonín, aby se představitelé Občanských fór dostavili na poradu do té auly. A tak vznikla u nás Občanská fóra ve školství.

Ve školství to bylo hodně divoké. Ale málo platné, počátek tady byl, aby došlo také ke změnám ve školství, protože tam to bylo nejdůležitější, aby se dětem dostalo takového vzdělání, které už nebude nikdy ideologicky ničeno.

A kdy vlastně bylo Občanské fórum v Hodoníně založeno?

Já už si to nevybavuji, ale mohlo to být asi třicátého listopadu. A v těch školách to mohlo být začátkem prosince 1989. Ano, asi ano, protože v prosinci 1989 už se dělo něco na těch školách. To byl problém, který už jsme v Občanském fóru řešili, se stanoveným novým ředitelem, který byl vlastně bolševik, že většího nebylo. A jistěže se nám v Hodoníně snažili do Občanského fóra dostat takoví lidé, ale ti neměli šanci. Já jsem měla strašně dobrou paměť, a tím, že jsem byla vyššího věku, tak jsem si taky hodně pamatovala.

To byli takoví ti lidé, kteří prostě šli za tím, aby se měli dobře.

Určitě, oni se dokonce do mě opřeli, že jsem pracovala za socialismu v odborech. No jo, ale já tam pracovala pro důchodce, a dělala jsem pro ně báječné zájezdy, jedno, dvou a třídenní, které se musely pro velký zájem dokonce dvakrát či třikrát opakovat, takže to bylo o něčem jiném. A my jsme tehdy vůbec nedbali na to, že se nesmí do kostelů, my jsme je samozřejmě navštěvovali, i kulturní a architektonické památky všeho druhu. A kostely, to byla, obzvlášť na venkově, hlavní kulturní centra.

Lidé se tam shromažďovali.

Takže, když mě potom ti bývalí soudruzi vytýkali, že jsem pracovala pro odbory, tak jsem jim připomněla, že když jsem se hlásila na vysokou školu, tak mě nedali doporučení ti tři, kteří mě vytýkali, že jsem pracovala jako odborářka. Ano, bylo to velmi těžké, protože já měla takový kádrový flek, že dlaň by byla malá. Mého otce v padesátých letech zatkli a ve vykonstruovaném procesu odsoudili. A já jsem se vůbec nedostala na žádnou školu. Ani do dobré práce.

Jak se vlastně rozšířilo Občanského fórum po okrese a pomohlo to dekomunizaci celého Hodonína?

Jakmile se Občanské fórum založilo ve všech školách v okrese, tak se vlastně rozšířilo na celý ten okres, a tím pádem se začal Hodonín trošičku vzpamatovávat. První schůzky Občanského fóra se konaly u tehdy bývalého Masarykova pomníku na náměstí, tam to bylo takové přirozené. Ale už to začalo fungovat, začaly se tvořit jednotlivé sekce Občanského fóra a já měla na starosti školství.

Řešili jsme například takový zajímavý případ. Ředitel hodonínského gymnázia byl strašný soudruh, a ten samozřejmě musel okamžitě pryč, a hledal se nový ředitel. Hlásil se profesor z gymnázia z Valašských Klobouků, kde učil mimo jiné Občanskou nauku. A byl jmenován ředitelem hodonínského gymnázia. Když se to jeho kolegové v Kloboukách dověděli, tak spráskli ruce a do hodonínského Občanského fóra poslali dopis doktorovi Jiříčkovi, který byl významným členem Občanského fóra, byl to doktor přírodních věd a studoval v Brně. A všichni ti profesoři, biologové, co s ním studovali, se s ním dobře znali. Tak napsali doktoru Jiříčkovi dopis, že to je hrůza, takový bolševik, a takový ruďas, že se dostal na hodonínské gymnázium, jako ředitel.

Takže z jednoho komunisty přešli na druhého.

Ano. On se prostě ztratil z Valašských Klobouků do Hodonína, což je dost daleko, a myslel si, že mu to projde. A neprošlo. Doktor Jiříček to okamžitě předal mě. Tak jsme se do toho pustili. Já jsem se okamžitě obrátila na tu školu, protože jsem tam kdysi byla jako předsedkyně maturitní komise a ohromně jsem si tam s kolegyněmi a kolegy porozuměla. Vyžádala jsem si dokumenty, které dokazovaly jeho předchozí činnost, a tak se nám podařilo opravdu to jmenování ředitelem hodonínského gymnázia zrušit. Takže Občanské fórum v Hodoníně se velice snažilo, aby tu rudou barvu z toho města nějak začalo smývat. Trvalo to dlouho, hodně dlouho, než se ta rudá barva smyla. No, ale konečně už se smyla.

Kdo byl starostou nebo předsedou tady na národním výboru? Začalo se to postupně měnit, po tom listopadu, nebo to bylo později, třeba až v devadesátém prvním?

Předseda městského národního výboru, mám ho před očima, ale už jsem zapomněla jeho jméno, to by se dalo dohledat, byl velice moudrý člověk, a ten pochopil, jak se věci mají, přesně jako ta předsedkyně okresních odborů. Vlastně o tyto dva lidi jsem se mohla opřít při založení Občanského fóra. On potom byl i v prvním zastupitelstvu za KSČ, i v druhém volebním období. Spolu s kolegy komunisty byli ideologicky sice jinde, ale byli to většinou slušní lidé, inteligentní a vzdělaní. Takže, jaksi se dal ten Hodonín, už tehdy řídit.

Ovšem to první čtyřletí, kdy kandidovalo Občanské fórum, to bylo na národním výboru velice složité, protože aparát zůstal stejný. A v tom aparátu, ve funkcích šéfů jednotlivých odborů, byli soudruzi, a ti se samozřejmě nechtěli těch svých židlí vzdát za nic na světě. A to bylo hrozné, protože první starosta po tom devadesátém roku, devadesát až devadesát čtyři byl sice velice vzdělaný, inteligentní a hodný člověk. Hodný, a to na tu dobu bylo velmi nevhodné. A takže se vlastně v tom prvním čtyřletí vůbec nic nezměnilo, nebo změnilo hrozně málo. Já jsem už byla radní a mě to hrozně zlobilo, ale prostě nebylo možné s tím hnout, protože starosta byl moc hodný. Takže to nefungovalo.

Takže potom se ti šéfové odboru začali měnit

Až teprve druhé volební období, kdy už tady existovaly politické strany: ODS, lidovci, samozřejmě komunisti, myslím, že už i sociální demokracie. Tak to už bylo něco jiného, protože už se dalo něco dělat. Starostou v druhém volebním období byl Dušan Grombiřík, a já jsem mu dělala místostarostku. Byl to báječný člověk. Byl to důlní technik a já zas byla ten, jak bych to řekla, humanisticky vzdělaný člověk, a hlavně jazykově vybavený člověk. Takže nám to fungovalo. Já jsem mluvila ještě i francouzsky, vedle té němčiny a ruštiny, takže jsem otevírala dveře a okna Hodonínu do světa a teprve s panem Grombiříkem jsme začali tvořit celý ten městský úřad podle nového zákona o obcích.

Byla to nesmírně složitá práce, protože bylo nutné vyměnit i zaměstnance, a to jsme dělali neradi. Ale udělali jsme tak, že jsme podle nového zákona o obcích pověřili ty odbory činností, která byla zapotřebí, a když to vedoucí těch odborů nestihli, tak odešli většinou sami. Takže to se dělalo dobře. A stalo se, že šéfka odboru školství absolutně nezvládala úkoly, které jí byly svěřeny, tak se obrátila na své věrné soudruhy, aby mě z funkce místostarostky odvolali. Ale kolegové byli tak féroví, že mě to přišli říct. A já jsem jim řekla "chraň Vás pánbůh, abyste ji teď odvolali". A naložili jsme ji trošku víc práce, a ona opravdu odešla sama.

Byli jste v Občanském fóru v těch začátcích řízení vyloženě z Prahy, nebo jste dělali věci, takzvaně na vlastní pěst?

Samozřejmě, že jsme měli kontakt s Prahou. Věděli jsme, co se tam děje, kdo je v Koordinačním centru. To se samozřejmě pak prezentovalo na shromážděních. Mám uložené své poznámky, svoje projevy, která jsem na těch shromážděních měla. Takže si je velice dobře pamatuju, i ten průběh prvních voleb.

Co v Hodoníně bylo v tom nejhorším, nejubožejším stavu?

Infrastruktura. Bylo potřeba se postarat o to nejnutnější, opravit co se dá. A hlavně uspořádat ten dobíhající starý národní výbor do nového moderního úřadu. Bylo nutno přeorganizovat odbory, vybrat vhodné lidi jako odborné pracovníky. Vzpomínám si, že v té době, která byla ještě taková rozházená, ještě to nebylo řádně usazené, tak já jsem vůbec nedocházela domů, já jsem na tom národním výboru dokonce i spala. To mě moc nevadilo, protože manžel byl soběstačný, a já jsem pracovala pro město. Těšilo mě to, a ráda na tu dobu vzpomínám, protože takového něco se mi už nepodaří. Tím druhým volebním obdobím na městském úřadu jsme teprve skončili s tím socialistickým zřízením a začal se rozvíjet Hodonín.

No a jestliže to mám nějak hezky ukončit, tak bych chtěla říci, že teď by Hodonín už těžko někdo poznal, kdo v Hodoníně žil za socialismu, protože radnice se opravdu stará, snaží se Hodonín neustále vylepšovat, zkrášlovat. Kultura je na vysoké úrovni, takže žít teď v Hodoníně, je velice příjemné a já jsem moc ráda, že jsem až do tohoto mého velice vysokého věku v Hodoníně zůstala, byť jsem tady z celé rodiny zůstala sama.

Rozhovor, který vznikl ve spolupráci s Městskou knihovnou Hodonín (2022), pro Totalitu.cz vedl Tomáš Kotzian.

související texty:

Rok 1989

hnutí Občanské fórum

vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Daniel Růžička