Psal se rok 1963 a já byl už několik měsíců na "Céčku" ve Vykmanově u Ostrova nad Ohří. Svoje jméno tábor dostal podle toho, že to byl dříve Centrální lágr pro Jáchymovské doly.

Každé ráno, při sčítání na "apelplace" jsme se dívali na kopec před námi. Tam totiž likvidovali poslední dobře viditelnou těžní věž v okolí. Tím se pokoušeli zahladit stopy po táborech z padesátých let.

Největší šok jsem zažil, když k nám do eskontního baráku přivezli několik muklů z jednoho již uzavřeného tábora v okolí Jáchymova. To byli lidé, které nemohli pustit do normálního života. Chodili jako mátohy, nevěděli o světě kolem nich a něco si stále mumlali. Jednou jsem nahlédl do jejich umyvárny a viděl jsem, jak se jeden z nich vykadil do plechového žlabu a rukou tam postrkoval svůj trus, jako by to byla ryba. Tak jsem konečně pochopil, co to muselo být za hrůzu, kterou tam v Jáchymovských lágrech museli projít. Nebylo divu, že přišli o rozum a co teď s nimi? Do života venku už nemohli a tak je jednou v tichosti odvezli. Prý někam do blázince, asi do Dobřan.

Nás každé ráno rozváželi eskortním autobusem na stavby v okolí. Mnoho z našich odsouzených také muselo pracovat na výstavbě elektrárny Prunéřov u Kadaně.

Jedné letní neděle (jediný den v týdnu, kdy bylo volno), jsme odpočívali na sluníčku před našimi dřevěnými baráky. Byl krásný letní den a tak jsem si lehl na záda a díval se na modrou oblohu. Ani jsem nevnímal ostnaté dráty kolem. Bylo mi skoro 19 let.

Opodál u drátěného koridoru, hrála parta mladých vězňů fotbal. Skákali, smáli se a křičeli na celé kolo v zápalu hry. Když mluvím o koridoru, z naší strany se jednalo o nízký plot asi ve výšce 1 metru a za ním na 3 metry široký pás cesty, vysypané pískem. Pak následoval hlavní venkovní plot z ostnatého drátu, vysoký na 4 metry. U něj byly v rozmezí 20 - 30 metrů mezi sebou vysoké věže s budkou, zvané špačkárny. V těch boudách byli strážní, mladí vojáci se samopaly.

Fotbal byl už v plném proudu, když tu nakopnutý míč obloukem přistál v koridoru, hned za nízkým plotem. Jeden z mladých hráčů přistoupil k ceduli s nápisem "Vstup zakázán, střílí se bez vyzvání" a zamával na strážného nahoře. Vykřikl na něj, jestli si může za plotem vyzvednout míč a ten na věži mlčel. Vězeň se tudíž domníval, že je to v pořádku a celým tělem se přes nízký plot naklonil do koridoru. Když oběma rukama uchopil míč a pomalu se zvedal, začala střelba! Všichni jsme strnuli a nechápavě se dívali na kolegu, který visel mrtev na drátech.

Okamžitě jsme se rozprchli do baráků, zavřeli okna a dveře a mlčky seděli na spodních palandách. Nevěděli jsme, co se bude dít, jen bylo slyšet amplion táborového rozhlasu, který nás vyzýval, ke shromáždění venku na sčítání. Mlčeli jsme a nikdo se ani nezvedl. Po čase byly slyšet nákladní auta, houkačky policajtů a píšťalky bachařů. Celý tábor byl obklíčen vojáky a Lidovou Milicí, ta měla dokonce lehké kulomety podél drátů namířené na nás. Mlčeli jsme.

Tak proběhla noc a v pondělí ráno nás opět ampliony svolávali, abychom vyšli ven, že se nám nic nestane. Kuchaři už prý mají pro nás připravenou snídani. Mlčeli jsme.

Kolem poledne nám ohlásili, že jsme dnes omluveni v práci a ten voják co střílel, prý bude potrestán. Nám se prý nic nestane, když vyjdeme z baráků po jednom ven a s rukama nad hlavou. Odvolali pohotovost, Milice s kulomety také zmizela a milostivě nám slíbili, že nás nebudou hnát k zodpovědnosti. Všechna ta hrůza skončila relativně dobře. A tak jsme uposlechli a vyšli ven, jinak by následovaly velké tresty za vzpouru.

Hlavní kápo tábora "C", kde bylo asi 1.000 vězňů byl vězeň, bývalý plukovník armády Šebesta. Říkalo se o něm, že se v r. 1948 pokusil spolu s dalšími důstojníky, přejít naše hranice na Západ. Asi už na ně čekali a tak se střetli s hlídkou, prý tam zůstal jeden mrtvý pohraničník. Šebesta byl těžce raněn, ale ostatním se útěk podařil. Tak to pak odnesl za všechny. Trest smrti mu pak byl změněn na doživotí a byly mu uzavřeny spisy. To znamenalo, že na něho nespadala amnestie, ani milost prezidenta. Čekala ho jen smrt v kriminále.

Po čase, už venku, jsem se dozvěděl, že tato naše malá "vzpoura" měla být krutě potlačena. Že nedošlo k masakru, můžeme poděkovat jen plukovníku Šebestovi, který přesvědčil horké hlavy z vedení tábora o nesmyslnosti násilí, Jaký paradox, starý voják vyjednává mír.

Po čase jsem se náhodou setkal s bývalým vojákem, jedním z těch, co tam tehdy sloužili jako strážní. Na tenhle případ si už prý nepamatoval, jen se mě ptal, čemu se divím? Vždyť jim neustále na školeních vtloukali do hlavy, že jsme vrahové a všeho schopní diverzanti. To byla prý tenkrát jen taková doba a za to už dnes nikdo nemůže.

Opravdu nikdo?

vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Ladislav Frank Nykl