Ve věznici na Borech v Plzni, kam jsem se dostal potom, byla jiná atmosféra. Už proto, že Bory jsou pevná věznice a také proto, že tam vládl náčelník major Trepka. Ten se prý proslavil tím, že v padesátých letech bil a týral vězně. Teď (v r. 1964) , to už tak nešlo, avšak tolik se toho zase změnit nemohlo. Bylo zde zavřeno několik esesáků (viz Stříbrný), farářů a statkářů. Političtí začali splývat s ostatními nově příchozími a také už nebyli tolik šikanováni. Jeden z kněží byl dokonce se mnou na světnici, kde nás bylo celkově na 20 vězňů.

Byl to člen zakázané církve "Svědci Jehovovi", kazatel Friesenhängst. Díky němu, jsem měl poprvé příležitost poznat člověka, tak oddaného tomu v co věřil, že mě to až překvapilo.

Byl jsem totiž odkojen padesátými léty a věřící lidé nám byli ve škole předhazováni jako zrůdný přežitek. Tento člověk se ale choval a vystupoval jako bytost, která snad nepatří do tohoto světa. Násilí, lež a přetvářka mu byly naprosto cizí. S každým mluvil slušně a na vulgárnosti neodpovídal. I bachaři se k němu chovali s patřičným respektem. Byl úplně jiný, než dnešní Jehovisté, kteří chodí od domu k domu a jsou někdy až dotěrní.

Friesenhängst nikdy a nikomu svoji víru nevnucoval. Kolikrát jsme seděli kolem něho na postelích a on nám vyprávěl biblické příběhy. Uměl sugestivně vyprávět, ale nechtěl nám autoritativně vštípit víru v Boha i když mu i nevěřící vězňové rádi naslouchali. Myslím, že byl z Prahy a protože byla jeho víra zakázána, tajně se scházeli po bytech členů, kde jim jako kazatel četl části Bible. Jeden z jeho věřících ho udal a tak dostal 5 let.

V kriminále jsou tři nejdůležitější věci: Jídlo, kouření a víra v amnestii. Jídlo je samozřejmě na prvním místě, bez kouření se občas musí vydržet (hlavně ve vazbě) a amnestie je krásný sen každého mukla. Když jsme u toho jména mukl. V padesátých letech to byla zkratka - Muž určený k likvidaci, v šedesátých letech to byl - Muž uvězněný komunistickou luzou a pak se ten název změnil na slova - Muž určený k lopatě.

Abych neodbočoval. Onen kazatel s námi nebyl na stejném pracovišti. Zatím co my jsme jezdili betonovat na stavbu do Kaznějova, od dělal ve věznici v kotelně. Jednou jsme přijeli z práce, vzali si ešusy a nastoupili do fronty na oběd. Protože kazatel ještě nepřišel, vyzvedl jsem jídlo i pro něho. Měl totiž díky svému zdravotnímu stavu dietu, takže jeho pár lívanců a čaj pro mě nebyla žádná přítěž. Jen jsme dojedli, objevil se ve dveřích a v ruce měl misku se svou porcí. Řekl jsem mu, že má oběd u mne a tím pádem je šťastný muž, má dvě porce. Zarazil se a prohlásil, že děkuje, ale že to nejde. Jednu porci prý musí vrátit zpátky. Někteří spoluvězni se začali smát, že je blázen, že to stejně snědí kuchaři a ať to tedy nechá nám.

"Nejde to, byl by to podvod a krádež." S těmi slovy se otočil a odešel zpátky ke kuchyni. Skoro nikdo jeho počínání nechápal. On myslel a žil jinak než my, spravedlivě a čestně. Asi proto byl nepohodlný tehdejšímu režimu a jak se dívám dnes kolem sebe i teď by byl mnohými považován za blázna. Zloději a darebáci nebyli tehdy a nejsou dosud žádnou hrozbou, kdežto tihle lidé ano. Ještě že se dnes už za to nemůže zavírat a popravovat. Co je to vlastně za systémy, které se bojí slušných lidí?

Když jsem se některým Jehovistům co u mě bouchali na dveře zmínil o tomto příběhu jednoho jejich kazatele, nechápavě ne mě zírali a pak mi řekli že se musí zeptat co s tím. Nikdo z nich už nepřišel, protože by jim to asi narušovalo jejich program, kde si čtou jen vybrané citáty z Bible a mnoho z nich ani celou Bibli nečetlo. Já jí přečetl několikrát a také jsem jim to řekl. Nevěděli jak mají odpovídat (asi k této situaci neměli instrukce) a tak jsem se s nimi přestal bavit. Když budu chtít, tak si v Bibli počtu sám, bez jejich nařízení co mám číst a co nemám. Kazateli Friesenhängstovi dnes nikdo z nich nesahá ani po paty a tak proto o něm nechtějí mluvit. Ten by nikoho nenutil a jen by potichu vyprávěl a naslouchal.

Ostatně dobře to řekl spisovatel Procházka: "Dnešní moderní člověk si může sáhnout do knihovny i pro Bibli, aniž by se musel nechat pokřtít.!"

vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Ladislav Frank Nykl