Před nedávnem, jsem dostal od kamaráda z USA e-mailovou adresu na jednoho Karlovaráka v Sydney - Austrálie. Byl to George Vanek a já měl dojem, že je to bratr mého kdysi dobrého kamaráda Jardy Vaňka. A tak jsem se ho zeptal i na to, jestli nebydlel ve Varech v Ondřejské ulici. Odpověděl, že ano, že je to on.

Řekl jsem mu, že jeho bratr s námi jezdil na vandr, protože byl správný kamarád a hrál dobře na kytaru. Všude kam přišel na potlach, vyhrával ceny (placky) za dobrou interpretaci tehdy zakázaných písniček Karla Kryla. Měl je hrozně rád a nebál se je zpívat ani ve vlaku.

Jednou mi vyprávěl (i když se to nesmělo) o té vzpouře vězňů v Libkovicích, kde byl jako mladistvý zavřen. Jednou ráno na podzim r. 1961 , jeli z bran lágru do práce na pole (zemědělské komando) a jeden mladý bachař eskorťák si sednul mezi ně na zadní sedadlo. To ale neměl! V jedné zatáčce se na něj mladí kluci nalepili a sebrali mu pistoli.

Další dva eskorťáci vepředu viděli že se něco děje a začali kolem sebe střílet ze samopalů. Jarda seděl uprostřed a neměl s tím nic společného. Ten mladý mukl, co ukradl tu pistoli, tak ji jen držel a ani nevystřelil! Asi to bral jako recesi. Pak ti zdivočelí bachaři začali do těch mladých kluků střílet, dva zabili hned, asi tři těžce zranili a několik jich bylo zraněno lehce.

Šofér autobusu nebyl bachař, byl to civilní autobusák a nic se mu nestalo. Otočil autobus a jeli rychle zpátky na lágr. Tam u brány otevřeli dveře a jak mi to Jarda vyprávěl a nejen on i další kluci, se kterými jsem se pak setkal za rok na to v na lágru v Sýrovicích, po schůdkách autobusu tekla ven proudem krev. Jarda mel ránu v plících a prostřelenou ruku On o tom nerad mluvil, jen u piva si zanadával a pak si sedl před boudu k ohni a začal potichu hrát na kytaru "Bratříčku zavírej vrátka,"To bylo nedlouho po okupaci.

Taky s námi jezdil na vandr i můj dobrý známý, soused z naší Bulharské ulice Pepík Hora. Ten pak skončil hrozně. On měl rád zbraně a měl ve své sbírce mimo jiné zbraně i Parabelum a belgickou FN. Tehdy se zbraně daly ještě sehnat, jeden můj spolužák - Harry Volf, měl doma dokonce i německý lehký kulomet z války. Pepík měl nějaké problémy, už ani nevím proč ho honili, ale dostali ho před hospodou v Meklíně. Tam ho SNB obklíčila. Schoval se za popelnice u hospody a začal střílet. Poranil prý dva členy SNB a tak ho zastřelili. Prý proto, ze mu došly náboje.

Když tenkrát Jarda spadl pod ten autobus, tak jsem tam nebyl a jen jsem to druhý den slyšel. Udělali jsme potom na jeho památku na našem campu na Arizoně u Tatrovic malý smuteční oheň. Jak zemřel nikdo neví, snad jen STB, která ho prý velice sledovala.

Dlouho jsem pak Jirku neviděl, jeho bratr byl dávno mrtev, až jsem o něm uslyšel od pánů, kteří si říkali Státní Bezpečnost. To byla kuriozita!

Když mě tenkrát kvůli podpisu a rozšiřování úvodního prohlášení Charty 77 nechala STB vyhodit z práce a nikde jsem se v karlovarském okrese nechytil, musel jsem odejit do Chodova. Tam na mě taky nezapomněli a v r. 1980 mě vytáhli z práce ve fabrice Chodos a odvezli k výslechu do Sokolova.

Měli tam za rohem u nového náměstí asi tři místnosti, které byly až nahoře v tehdejší budově, ve které se dole vydávali řidičské průkazy. Bylo to dobré krytí, budova stála před mostem s tou nemyslnou sochou Sokolováka a tam se do mne pustili. Koho znám z disidentů v Praze a koho ne atd. Já tam nikoho neznal a tak jsem jim zřejmě nebyl tak nebezpečný.

Před skončením výslechu mi jeden z nich povídá: "Znal jste Jirku Vaňka?" Já říkám, že podle vidění, hlavně jsem znal jeho bratra Jardu. A on mi na to: "Tak si představte, ze ten Jiří Vaněk byl ve Svobodné Evropě v Mnichově a tam urážel a pomlouval naší republiku, Už se k nám nepodívá ani skrz dráty. My ho vyženeme i od naší republiky někam hodně daleko."

Když jsem se pak dozvěděl, ze je v Austrálii, hned jsem si na to vzpomněl a říkám si, ty musejí mít dlouhé prsty, ze ho vyhnali do takové dálky. Jirka si pak zavzpomínal a chtěl vědět něco o tehdejším karlovarském mladém undergroundu.

Tak jsem začal u Vřídelních jezdců. Ti napodobovali před tím pražské Vyšehradské jezdce, kteří byli všichni pochytáni a výpovědi z jejich procesu se objevily i v rádiu. Jako odstrašující případ mladých zločinců. Vím, že Vřídelní jezdci se jen bohatě opíjeli, pak se vytahovali jak utečou na Západ a sháněli zbraně. Měli prý mezi sebou udavače a tak je pak lehce pozavírali.

Něco podobného byla parta zvaná Malá Paříž a po jejich rozprášení, jsem pak přišli my - parta Psanců. Jako parta jsme měli ve znaku vytetovanou skautskou lilii, měli svou kroniku a chtěli jsme také utéci na Západ. Něco jako skauti a trampové dohromady, jen trochu divočejší. Napřed jsme se jen tak toulali v okolí Berounky a hledali spřízněné duše.

Když jsme se vrátili, tak nás pozavírali. To bylo v létě r. 1961. Jarda šel hned v 17 letech do kriminálu, do Libkovic a já tenkrát dostal podmínku a šel jsem sedět až za rok, kdy mi bylo 18 let. Na mě nic neměli a tak si počkali a dali mi s různými smyšlenými "zločiny" dohromady 3 roky.

Jarda Vaněk měl krutou vzpomínku na tu podivnou "vzpouru", měl ránu v plících a prostřelenou ruku. Nerad o tom mluvil, jen u piva si zanadával a pak si sedl před boudu k ohni a začal potichu hrát na kytaru "Bratříčku zavírej vrátka", Snad asi proto co prožil, ho donutilo skončit pod autobusem.

Jeho bratr George Vanek, neustále tvrdí, že ho zabili ti, co ho pronásledovali, aby nemohl mluvit o tom, co viděl.

Tak proto jsem vám to všechno, nejen jeho bratrovi, ale i vám, po dlouhých letech, musel za něho i za ostatní říci já.

vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Ladislav Frank Nykl