V atmosféře maximálního utajení snímal před pětatřiceti lety český sochař Olbram Zoubek posmrtnou masku Jana Palacha. Mužem, bez něhož by slavné dílo zřejmě nikdy nevzniklo, byl tehdejší zaměstnanec Československé akademie věd Vladimír Matějíček. Právě jeho Zoubek v den Palachovy smrti kontaktoval s přáním sejmout jeho posmrtnou masku. "Byli jsme spolužáci z gymnázia. Volal mi, že by chtěl udělat Palachovu masku jako památku pro jeho příbuzné," vzpomíná dnes osmasedmdesátiletý důchodce Matějíček.

Palachovo tělo bylo ale v té době již převezeno z oddělení popálenin do Ústavu soudního lékařství na Albertově. "Pracovně jsem tam chodil několik let, znal jsem to prostředí i zaměstnance. Se Zoubkem jsme se domluvili, že pozdě večer se tam zkusíme dostat," řekl LN Matějíček při pátrání po dávných událostech.

Kromě obou mužů se do akce zapojila ještě Matějíčkova manželka. "Do ústavu je zákaz vstupu. Říkal jsem si, že kdybychom měli problémy, manželka by mohla hrát Palachovu příbuznou," vysvětluje Matějíček. "Jako ženská bych to nějak citově zahrála," usmívá se dnes Věnceslava Matějíčková.

Lhát nakonec trojice návštěvníků nemusela. "Za úplné tmy jsme přišli k ústavu. Pracovník, který měl noční službu, nás do pitevny uvedl. Byl velmi iniciativní a dovolil nám posmrtnou masku udělat," líčí Matějíček a dodává, že právě tento jemu neznámý pracovník zaslouží největší úctu.

"Proti zákazu nás vpustil do ústavu, vzal na sebe největší riziko. Navíc udělal v pitevně velmi pietní prostředí. Palach ležel uprostřed místnosti a těla dalších mrtvých byla stranou. Palachovo tělo přikrývala československá vlajka, kolem ležely květiny, bylo to dojemné," popisuje.

Zoubek s Matějíčkem se ihned pustili do práce. "Absolutně jsem nebyl nervózní. Já jsem byl na takovéto prostředí zvyklý. Naprosto nezvyklé to ale bylo pro Zoubka," vybavuje si Matějíček. Z Palachova těla odhrnuli vlajku a na obličej mu přiložili sádrový materiál.

Podle Matějíčka byl Zoubek při tvorbě masky značně nervózní. "Výrazně se mu třásly ruce, a z toho důvodu jsem mu pomáhal, hlavně při uhlazování masky," popisuje. "To prostředí na mě působilo depresivně," přiznává Zoubek.

Paní Matějíčková zatím čekala ve vedlejší místnosti. "Určitý strach ve mně byl. Ale byla to doba, kdy jsme všichni byli plní dojmů," popisuje své tehdejší pocity.

rodný dům Jana Palacha ve Všetatech

Po dokončení masky odešla trojice "spiklenců" z ústavu postranním východem. "Já jsem z pracovních důvodů odjel zpět do nemocnice, Zoubek provedl úpravu otisku ve svém sochařském ateliéru. Ještě jsme se spolu domluvili, že by bylo vhodné Palachovu posmrtnou masku odevzdat nejen jeho rodině, ale i studentům, kteří u budovy Národního muzea na Václavském náměstí nepřetržitě projevovali demonstrační postoje," popisuje závěr úspěšné akce Matějíček.

Komunistická policie se však o Matějíčkově iniciativě dozvěděla. "Za několik dní mě neznámý hlas telefonicky vyrozuměl, že SNB na základě udání o mém podílu na snímání Palachovy masky ví," uvádí Matějíček. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat.

"Během několika týdnů mi bylo písemně sděleno, že moje studium pro dosažení vědecké hodnosti se ruší," vzpomíná Matějíček. Vzápětí po tomto vyrozumění své pracoviště opustil a až do odchodu do penze pracoval v celní správě jako vedoucí léčebně-preventivního úseku. Na změnu povolání nevzpomíná s hořkostí. "Organizovali jsme léčebnou péči v pohraničí, bylo to velmi zajímavé," uzavírá.

související texty:

Jan Palach

autor textu: Jaroslav Sauer