právní normy podepisované prezidentem Edvardem Benešem v londýnském exilu a také v prvních týdnech po návratu do vlasti.

Prezident jejich vydáváním řešil neexistenci československého parlamentu v období Protektorátu Čechy a Morava a v době těsně po osvobození. Po ustavení Prozatímního Národního schromáždění (28.10.1945) byly tyto normy schváleny a prohlášeny za zákon. Stalo se tak ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., ze dne 28. března 1946.

Po roce 1989 byla platnost a legálnost některých dekretů zpochybňována. Jednalo se především o normy, které řešily poválečný odsun a konfiskací majetku Němců a Maďarů. Především jim bylo vytýkáno uplatňování tzv. "kolektivní viny".

Dne 8. března 1995 vydal Ústavní soud České republiky nález (5/1995 Sb.), kterým zamítl návrh na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy a prohlásil vydání tohoto dekretu, ve své době, za nejen legální, ale také legitimní akt.

Obava části právních expertů z možného prolomení tzv. Benešových dekretů vedla v letech 2008-2009 i k pozdržení ratifikace Lisabonské smlouvy.

Přestože zpětné působení evropského práva na Benešovy dekrety není, dle odborníků na evropské právo, možné, prezident Klaus se obával možnosti "obcházet naše soudy a uplatňovat například majetkové požadavky osob vysídlených po druhé světové válce přímo u soudního dvora Evropské Unie".

Proto byla Lisabonská smlouva v české republice ratifikována na začátku roku 2009 až po vyjednání dodatku (podobný vyjednala také Velká Británie a Polsko), který upřednostnil domácí právo před právem EU.

Podle jiné skupiny právních expertů a také části politiků, se jednalo ze strany prezidenta o obstrukci. Jejím pravým důvodem byla údajně snaha o zamezení ratifikace Lisabonské smlouvy v ČR.

související texty:

seznam tzv. Benešových dekretů

Prohlášení prezidenta republiky ze dne 9. října 2009 k ratifikaci Lisabonské smlouvy

autor textu: Tomáš Vlček