Označení jednotlivců a skupin, které veřejně a otevřeně vyjadřují názory odlišné od oficiálních vládnoucí ideologie. Termín původně z oblasti náboženské, v politickém kontextu užíván ve vztahu ke komunistickým systémům a dalším systémům totalitního zaměření.

Po porážce reformismu v SSSR a jeho satelitních zemích v letech 1969-79 představovala disidence, zaměřující se zejména na obranu lidských práv, dominantní formu nelegalizované opozice (v SSSR Sacharovův výbor a Helsinské skupiny, v ČSSR Charta 77, VONS aj.).

Zvláště helsinská jednání od 1975 inspirovala tato hnutí v boji za občanská práva a rozšířila je. Disidence vytvářela vlastní paralelní kulturu, povzbuzovala občanskou a mravní uvědomělost obyvatelstva, často však byla od širších vrstev odtržena.

Neoprávněné ztotožňování veškeré nelegalizované opozice v zemích sovětského typu s nepočetnými obhájci lidských práv ukončeno zejména vystoupením polských nezávislých odborů Solidarita.

V 1. polovině 80. let se hlavní váha nelegalizované opozice přenesla v SSSR na jiné formy, zejména náboženskou a národnostní.

Po pádu komunistických režimů v roce 1989 se významní představitelé disidence podíleli na řízení státu, často v nejvýznamnějších funkcích.

související texty:

nezávislé iniciativy

autor textu: Vladimír Mach

použitá literatura: 16