Byl květen 1951 a do maturitních písemek na gymnáziu v Moravských Budějovicích zbýval asi týden, když jsem se doslechl, že někteří spolužáci nemají být z politických důvodů připuštěni k maturitě. Připadalo mi to zcela absurdní a moc jsem tomu nevěřil, ale pak mi sdělil můj přítel František Karbaš, že to není fáma, že jedním z těch postižených má být on. Jako syn bývalého řezníka prý pochází z "buržoazní rodiny" a tak nemá právo na středoškolské vzdělání. Ujistil mě, že zprávu má potvrzenou ze zaručeně spolehlivého zdroje.

Byl jsem zděšen. Měl jsem ještě v živé paměti nedávnou dobu, kdy nacisté zakazovali studium pro "nevyhovující rasový původ", nyní ho komunisté zakazovali pro "nevyhovující třídní původ". Komunisté, kteří ještě nedávno zaručovali všem sociální spravedlnost, právo na vzdělání a slibovali, že každý bude moci dělat to, k čemu bude mít vlohy!

Nechtěli jsme jen pasivně vyčkávat, a tak jsme se rozhodli, že se poradíme s naším bývalým třídním profesorem. Třicetiletý "zapálený" komunista, byl v té době už ředitelem gymnázia v Jihlavě, ale každodenně se vracel odpoledne domů. Měli jsme k němu naprostou důvěru, a tak jsme se rozhodli, že se s ním poradíme, jak by bylo možné spolužáky zachránit.

Čekali jsme na něho v místech, kudy pravidelně chodil. Když se tam objevil, zastoupili jsme mu cestu, vyložili náš problém a požádali o pomoc. Po několika větách nám ale bylo jasné, že se s námi o tom nechce vůbec bavit. Zdrceně jsme vyhrkl: "Pane profesore, ale oni jsou úplně stejní jako my. My je přece známe, jsou to naši přátelé."

Podíval se mi do očí a po několikavteřinové dramatické pauze odpověděl: "Musíte rozlišovat mezi přítelem a třídním nepřítelem," a rychle odešel. Byla to tvrdá slova a zasáhla hluboko mé nitro. Bylo mi devatenáct a upřímně jsem věřil, že přátelství a láska jsou ty nejvyšší lidské hodnoty. Nechápal jsem, že on to tak nevnímá.

K maturitním písemkám jsme šli nakonec všichni a všichni jsme je úspěšně vykonali. To nás trochu uklidnilo. Naivně jsme si mysleli, že máme vyhráno. Ve středu 16. května 1951 po písemkách se ale sešla maturitní komise složená s profesorů-komunistů a ta rozhodla, že k ústní zkoušce nepůjdou: Lubomír Kabelka, František Karbaš, Zdena Kneslová, Stanislav Nahodil, Josef Nekula, Miroslav Šabata a Václav Šula. Seznámit s rozhodnutím nás přišel ředitel na konci vyučování poslední den před nástupem na "svatý týden". Bylo to jen strohé sdělení faktu bez jakéhokoliv zdůvodnění, proč dotyční nesmějí dokončit maturitní zkoušky.

Na několik vteřin zavládlo ticho, ale pak třída zareagovala protestním šumem a reptáním. "Chtěl bych vám ještě říci, že ve sborovně sedí jeden z mých kolegů u telefonu a je připraven při jakémkoliv incidentu zavolat veřejnou bezpečnost," pokračoval ředitel. Povstali jsme a ředitel se chystal k odchodu. Ve vzrušené atmosféře, za hrobového ticha, zaznělo z poslední lavice od okna polohlasně: "Svině!" Ředitel poznámku ignoroval a rychle vyšel ze třídy.

Mužská část třídy vyběhla na chodbu a zamířila do umývárny před chlapeckými záchody, kde jsme obvykle vedli dlouhé debaty. Tentokrát jsme zde stáli mlčky a nebyli schopni si vzájemně pohlédnout do tváře. V potlačovaném rozrušení jsme se bezradně dívali do bílé zdi. Pak někdo zavzlykal. Jako by se uvolnil ventil zadržovaného napětí, všichni jsme se rozbrečeli jako malí kluci. Nebyl to pláč z lítosti nad prohrou v nerovném boji, byl to pláč z bezmocnosti udělat cokoliv, čím bychom dokázali zabránit bezpráví. Cítili jsme se opuštěni, zrazeni, znásilněni a poníženi.

Když jsme se trochu uklidnili a vrátili se zpět do třídy, začali jsme o prožitých událostech bouřlivě diskutovat. Po několika minutách naši debatu přerušilo opakované hlášení školního rozhlasu: "Žádáme studenty, aby neprodleně opustili školní budovu!"

související texty:

osudy Lubomíra Kabelky

osudy Josefa Nekuly

osudy Stanislava Nahodila

//maturity1951.i-line.cz/

vzpomínky pamětníků - úvodní strana

autor textu: Milan Krejčiřík