Od osvobození republiky až do února 1948 se KSČ snažila zajistit se vliv ve společnosti několika způsoby.

Za nejdůležitější bylo považováno (a průběh Únorových událostí 1948 to potvrdil) pronikání komunistů do bezpečnostních složek.

Komunista Nosek byl ministrem vnitra všech vlád od roku 1946 až do únorového puče. Své funkce využil k tomu, aby na důležité pozice v resortu dosadil přímo členy komunistické strany nebo aspoň jejich spojence.

Bezpečnost se tak stala do roku 1948 pouhým nástrojem KSČ.

Odvolání 8 nekomunistických velitelů bezpečnosti bylo také jedním z důvodů odstoupení ministrů v únoru 1948.

Komunisté však nic nepodcenili. Snažili si proto také zajistit svůj vliv přímo uvnitř ostatních politických stran.

Jejich cílem bylo získat co nejvíce tajných členů KSČ v ostatních stranách Národní fronty.

Například člen vedení národně socialistické strany Emanuel Šlechta byl současně tajným členem KSČ. Jeho legitimace byla uložena v trezoru ÚV KSČ. Podobně na tom byli například Zdeněk Fierlinger, Alois Petr a Josef Plojhar.

V KSČ pro tyto členy existoval název - ponorky.

[24]