Dne 2. května zemřel Augustin Navrátil. Jako kdybychom žili v říši zapomnění - sdělovací prostředky jeho smrt nezaznamenaly, ostatně se ani příliš neobtěžovaly jeho životem. Augustin Navrátil se o dnešek zasloužil zcela mimořádným způsobem, ač v jeho osudu na první pohled nic mimořádného nebylo.

Narodil se 28. prosince 1928 ve stejné vsi, v níž nedávno zemřel a v niž byl pochován, bylo to v Lutopecnách v okrese Kroměříž. Vyučil se truhlářem a po celý život byl také soukromě hospodařícím rolníkem, větší část života pracoval na dráze. Takoví lidé obvykle nemívají zásadní vliv na dějiny. Ale Augustin Navrátil jimi pohnul.

Už od padesátých let aktivně vystupoval proti tehdejšímu komunistickému režimu, od šedesátých let se aktivně účastnil různých katolických hnutí. V sedmasedmdesátém podepsal Chartu 77, o rok později byl obviněn z pobuřování, ale uvězněn nebyl - byla u něj shledána diagnóza paranoia kverulans, proto jej soud omezil ve způsobilosti k právním úkonům.

Proslul svými dopisy úřadům, v nichž se domáhal jednak svých práv, jednak v nich hájil mnohé jiné, usiloval zejména o svobody náboženské. V polovině osmdesátých let byl pět měsíců ve vazbě, poté dlouhé měsíce opět - paranoia kverulans - v psychiatrické léčebně. Byl neustále pronásledován. Vydával katolický samizdat a nezastupitelně se zasloužil o propojování katolických aktivistů českých, moravských a slovenských.

Na jaře 1988 vypracoval Augustin Navrátil petici s názvem Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů, v níž byly požadavky zpracovány ve 31 bodech. Tato petice znamenala skutečný přelom - do té doby byly petice podepisovány nejvýše jedním tisícem občanů, zřídkakdy větším počtem, avšak petici vypracovanou Augustinem Navrátilem podepsalo více než šest set tisíc lidí, mezi nimi i mnoho nevěřících.

Tato petice skutečně měla mimořádný význam pro vývoj tehdejších událostí v Československu, tedy jak v Česku, tak i na Slovensku. Státní moc totiž pochopila, že činnost pronásledované opozice dokáže najít dostatek podpory mezi statisíci obyčejných lidí. Režim se měl čeho bát.

Byla to jeho dějinná chvíle. Pro tu petici musel zpočátku trpělivě hledat podporu. Tehdy jeden z moravských katolických aktivistů přijel zpět z Prahy, kde o podpoře pro petici jednal. Svá jednání v kruzích disidentských i církevních shrnul slovy: "Petr Uhl Navrátilově petici požehnal a otec kardinál ji také schválil".

My lidé se často dopouštíme křivd, které na sebe berou podobu hanby: Augustin Navrátil zemřel téměř zapomenut. Zapomínáme tak vlastní dějiny, a to dřív, než jsme se z nich stihli poučit. Moravský venkov neměl v posledním půlstoletí monumentálnější osobnost, než skromného a tvrdohlavého Augustina Navrátila. Bude chybět nejen těm, kteří jej znali, ale v jistém smyslu také mnohým, kteří o něm nikdy neslyšeli.

A těm psychiatrickým diagnózám: Augustin Navrátil nebyl blázen. Blázni byli ti druzí!

Petr Pospíchal

související texty:

perzekuce církví a náboženských organizací

perzekuce katolické církve (50. léta)

Kalendárium listopad 1989

autor textu: Petr Pospíchal