Josef Hořejší pocházel z Chlumína ze zemědělské rodiny. Měl ještě 9 sourozenců. Vyučil se čalouníkem. V roce 1931 se oženil a přestěhoval do Mělníka-Mlazic. Strýc novomanželům půjčil dvoupokojový domek. V továrně na kočárky "Liberta" byl mistrem.

začátky

V roce 1940 si udělal z verandy malou dílničku a při zaměstnání začal doma s výrobou a opravami kočárků. Pracovali zde s ním další 3 lidé. Paní Žižková, která čalovala (čalounila), pan Perlík z Cítova, který řezal na cirkulárce a pan Bíma, který to vše dával dohromady.

V Mělníce byli v té době tři výrobci kočárků (v Mlazicích pánové Svoboda (dnešní Liberta) a Hořejší (HAJA), na Pšovce pan Čížek).

vězněn fašisty

V roce 1942 byl Josef Hořejší fašisty zatčen a 14 měsíců vězněn v Praze na Pankráci. Po celou dobu jeho nepřítomnosti vedla dílnu manželka. Po návratu z vězení postavil na zahradě za domem své tchýně postupně několik dílen, ve kterých v roce 1945 již zaměstnával asi 50 lidí, včetně své rodiny. Doba byla plná těžkostí, ale i optimismu do budoucnosti. Výroba se v poválečných podmínkách rozbíhala. Koho by napadlo, že nedávný pobyt na Pankráci nebyl poslední.

naděje po válce

Přišel rok 1946. Rok volebního vítězství KSČ. V tomto roce se Josef Hořejší zúčastnil veletrhu v Paříži, odkud si přivezl zakázky v celkové hodnotě přibližně 6 miliónů korun. Rozšíření výroby byla nutnost.

O rok později již pomalu začínalo z mnoha lidí vyprchávat počáteční nadšení z budování nové společnosti. Problémy se množily. Komunisté se začínali obávat své možné prohry v další volbách. Proto si potichu připravovali pozice pro pozdější úplné převzetí moci.

Josef Hořejší však žil jinými problémy. V té době dával práci zhruba 160 lidem. Sám však byl velice pracovitý. Jeho den začínal o půl páté. Dílny odemkl, poté připravil a rozdělil práci. Následovala snídaně s dětmi, které odcházely do školy. Poté již, mimo krátkého oběda a večeře, jen práce. Den pro něj končil večerním uzamčením výrobních prostor. V některé dny odpoledne, po pracovní době, ještě s řidičem rozvážel nákladním autem výrobky do mnoha míst republiky. Práce bylo mnoho.

Tento rok byl pro jeho rodinu důležitý ještě z jednoho důvodu. Konečně se přestěhovala do svého. Do vily v Mělníku-Vehlovicích.

V době celozávodní čtrnáctidenní dovolené bylo obyčejně času o trochu více. Přesto zajišťoval materiál na další práci a vykonával další činnosti, na které ve zbytku roku nezbyl čas. Tentokrát jej rodina přesvědčila, aby jel s nimi na dovolenou. Přišli však za ním dva dělníci, s tím, že jim jejich sociální situace nedovoluje být po tu dobu bez mzdy. Na jejich naléhání tedy zůstal doma a rodina jela sama.

další rozvoj podniku

V listopadu 1947 se rozhodl koupit v Mělníce-Pšovce pozemek (1 ha), na kterém chtěl postavit moderní výrobnu kočárků. Tu původní chtěl posléze rekonstruovat. To vše chtěl stihnout před odchodem do důchodu, kdy chtěl oba závody předat - každý z nich jednomu ze synů. V jednom měly být vyráběny hluboké kočárky a ve druhém sportovní. Zatím se začalo se zavážením materiálu na stavbu, která se měla rozběhnout na jaře příštího roku

tzv. vítězství pracujícího lidu

Byl počátek roku 1948 a komunistům se naskytla příležitost provést jejich plány. Únorový státní převrat byl poté dlouho nazýván vznešenými termíny. Ve skutečnosti byl tragedií pro mnoho lidí. Mnoho jiných lidí, většinou těch méně schopných, dostalo možnost dát svým emocím zelenou.

Lidé, jejichž jedinou kvalifikací bylo členství ve straně, dostali možnost být v řídících funkcích nebo se aspoň pomstít těm druhým, schopnějším.

továrna ukradena

Ani mělničtí komunisté nezaháleli. Továrna pana Hořejšího byla znárodněna 26. února jako první ve městě. Hned další den po tzv. "vítězství pracujícího lidu". Ráno se v továrně objevili soudruzi Havlíček a Buchar s tím, že vše již patří dělníkům. Příbuzné majitele vyhnali, dělníky svolali do zámečnické dílny, kde jim novou realitu oznámili. Pro ty dělníky, kteří by byli proti, byly připravené vozy bezpečnosti.

Hořejší, který nic netušil, byl v té době mimo Mělník a tak se o všem dozvěděl až později. V továrně měl stále doklady a další osobní věci. Druhý nebo třetí den se pro ně tedy vydal. Hned jak se však u továrny objevil, přijela bezpečnost, která jej odvezla na Mělník do Okresní soudní věznice.

Nové pořádky byly nastoleny. Když je právo umlčeno, jde mnoho věcí jednoduše. Továrna byla znárodněna a nikoho z rodiny již do ní nikdy nepustili.

Po zatčení byla ve vile Josefa Hořejšího provedena domovní prohlídka, kterou si vyžádal jeden z jeho zaměstnanců. Jeden z těch dvou, na jejichž naléhání nejel rok předtím na dovolenou.

Dny ubíhaly. Po třech nedělích bez jakýchkoli zpráv se dcera vydala na ONV Mělník za soudruhem Šťastným. I když byla odmítnuta, Hořejší se druhý den - 19. března vrátil domů.

návrat k zemědělství

Po jeho návratu se celá rodina pustila do zemědělské činnosti. Hořejšímu ještě z dob mládí zůstala láska ke koním a k hospodaření vůbec. Proto již dříve koupil ve vinicích starý domek, přistavil k němu hospodářská stavení a ubytoval dva zaměstnance, kteří mu zde pomáhali. V té době měl propachtováno asi 35 ha, kromě svých 6 ha. Pouze těchto 6 ha mu nyní zbylo.

útěk

Rok uběhl. V únoru 1949 přišli pro Hořejšího komunističtí pochopové, že s ním potřebují mluvit. Hořejší v té době ležel s vysokou horečkou a odmítl s nimi jít. Proto přivedli vojenského lékaře, který musel uznat, že není Hořejší opravdu schopen převozu. Poté odešli.

Hořejší hned tu noc zmizel. Rodina netušila, kde se nachází. Po čase (když se vyléčil) rodinu informoval o svém úmyslu jít za hranice, kam se také dostal. V utečeneckém lágru to bylo hrozné. Všude špína a vši a často i pochybné existence. Tyto podmínky byly pro něho těžko snesitelné. K tomu víra v brzký konec vlády komunistů.

návrat a zatčení

A tak se vrátil. Ne na Mělník, ale do Loun, kde byl jeho největší odběratel kočárků. Převáděl jej jeden z jeho bývalých zaměstnanců. Zde se účastnil výroby a rozšiřování protikomunistických textů v rámci tzv. skupiny "Mělník-Louny"(skupina MAPÁŽ - MAsaryk-PAlacký-Žižka). Všichni doufali, že diktátorský režim co nejdříve skončí. Když komunisté členy této skupiny vypátrali, byl 15. srpna 1949 zatčen spolu s dalšími a obviněn z velezrady. U tohoto obvinění neexistoval jiný než trest smrti.

vězněn komunisty a trest smrti

Následovaly pobyty ve věznicích v Litoměřicích, Ústí nad Labem, Praze-Pankráci, Plzni na Borech. 24. října 1950 se naplnily ty nejhorší obavy. Josef Hořejší byl soudem v Lounech odsouzen k trestu smrti. Stejný trest dostali také Bohumil Klempt (30), Kamil Novotný (47) a Josef Plzák (30). Emil Andert, Josef Kotěborský, František Kačer a Jaroslav Boušek dostali doživotní tresty.

Hořejší byl poté vrácen do plzeňské věznice na Borech. Tato skutečnost signalizovala určitou možnost pozdější změny trestu na doživotí. Zásluhou soudruha Bedřicha Šťastného z mělnického ONV, který se v celé věci osobně angažoval, byl však rozsudek potvrzen a Hořejší byl odvezen k popravě do Prahy na Pankrác.

Ještě před popravou zajel otec Hořejšího na ONV Mělník prosit soudruha Šťastného o milost pro syna. Bezvýsledně. Naopak byl terčem výsměchu.

před popravou

Poslední den před popravou, 6. ledna 1950 v 16 hodin, přišli za rodinou Hořejších dva mladí policisté. Bylo na nich vidět, že dostali těžký úkol. Oznámili rodině, že dle posledního přání odsouzeného jej mohou navštívit. Proto se také všichni vydali hned autobusem do Prahy na Pankrác.

Setkání probíhalo od večera po celou noc, kdy byla dovolena postupně návštěva všem členům rodiny, kteří přijeli. V té době již Hořejší bral svůj osud jako určité vysvobození. Byl v zuboženém stavu. Všechna žebra zpřerážená, přeseknutý nos, poškozený zrak po mučení rozžhaveným železem. Teprve nyní mohl všem sdělit podrobnosti o svém útěku za hranice i důvody a okolnosti pozdějšího návratu. Rozloučili se až ráno, hodinu před popravou.

Pozůstalí museli žádat o možnost posledního rozloučení. To nakonec proběhlo ve sklepení strašnického krematoria. Byla jim však pouze ukázána jenom zavřená rakev. Nejdříve bylo rodině přislíbeno vydání zpopelněných ostatků pod podmínkou, že nebude veřejný pohřeb. Poté ani tento slib komunisté nedodrželi a urna nebyla rodině vydána. Byla uschována v krematoriu a poté uložena do společného hrobu.

osudy nejbližších

Aby bylo naše vyprávění úplné, musíme se ještě vrátit zpět do roku 1949 a říci si něco o osudech zbytku rodiny.

Po útěku manžela, jednoho srpnového dne, šla paní Hořejší s dcerou na vinice do hospodářství. Cestou je zastavili policisté. Nedovolili ji ani se převléknout a musela s nimi jet na Mělník. Komunisté se obávali, jak později vyšlo najevo, aby nedělala problémy při vystěhování rodiny, ke kterému mělo dojít záhy.

Ten samý den k večeru přišel k Hořejším místní komunista a prohlédl vilu, ve které byly jen děti. Díval se za obrazy, do popela v kamnech, oťukával obložení v kuchyni. Tam všude hledal nějaké cennosti. Druhý den přijel traktor a rodinu vystěhovali do kůlny.

rodina nastěhována do kůlny

V té době již bylo vybavení továrny přestěhováno do Liberty a v jejích objektech byla dokrmna kuřat a kachen. Vedle této dokrmny se nacházela dřevěná kůlna, která dříve sloužila jako provizorní kantýna pro dělníky.

Do této kůlny komunisté nastěhovali tři děti. Jejich matku propustili až za několik dní. Kůlna měla jednoduchá okna a prkenný strop, ze kterého, mezi vyschlými prkny často visely ocásky potkanů, kterých zde bylo, díky vedlejší výkrmně, dost. Strop se snažili podlepit, ale nepomáhalo to. Krysí výkaly padaly ze stropu dál. Ráno je bylo nutno posbírat.

Zde prožili dva roky. Až poté se jejich bývalým zaměstnancům, kteří stále bydleli v domku na vinicích, podařilo získat jiné ubytování a domek uvolnit.

soukromé hospodaření

Na svém hospodařili až do podzimu roku 1957, kdy byla situace již neúnosná. "Třídně" předepsané dodávky byly neustále zvyšovány a komunisté navíc dělali i domovní prohlídky, takže často museli odevzdat ještě i něco navíc. Jednou se jim nepodařilo odvést patřičné množství produktů a komunisté jim další rok zkonfiskovali peníze za prodanou úrodu jako náhradu za minulý rok. Žádné potravinové lístky, sirotčí nebo vdovský důchod.

Pro ilustraci. V roce 1953 stál bochník chleba 32 Kč, kilo cukru 140 Kč. Výplata za celodenní orbu byla 100 Kč, celoměsíční výplata začínající úřednice 600-700 Kč. Pronásledování rodiny pokračovalo až do roku 1989.

Post Scriptum:

Chlumínské hospodářství bylo také združstevněno. Bratr Josefa Hořejšího, který na něm hospodařil, spáchal při "znárodňování" skokem z okna sebevraždu.

související texty:

Josef Hořejší

Únor 1948

50. léta

seznam popravených

autor textu: Tomáš Vlček, zpracováno na základě vzpomínek paní Sojkové, dcery pana Hořejšího