www.TOTALITA.cz

Státní bezpečnost (StB)
vyšetřovací metody - na praktiky vyšetřovatelů StB vzpomíná Dagmar Šimková

Oběti zbijeme, zkopáme, vyhladovíme, nedopřejeme jim spánku a splníme velký a obtížný úkol. Jednoho dne pyšně ohlásíme: dosáhl jsem spontánního doznání.


Dlouho jsem marně přemýšlela o tom, k čemu je třeba zabavit při zatčení tolik neužitečného materiálu. K čemu mohou být dobré dopisy lidí dávno mrtvých, fotografie ze školních výletů, milostné primánské psaníčko, tři roky stará pozvánka na právnický ples, kterou referent přinesl vítězoslavně i s večerní taštičkou. Žádný z těchto předmětů ani vzdáleně nesouvisel s tím, že jsem chtěla pomoci dostat na Západ kamarády, kteří neobstáli v politické prověrce.


A přece, referent se jimi probírá dny, týdny, měsíce jako sentimentální stará panna. Zajímá ho každý detail, chce vědět, jakou barvu měly šaty, v kterých jsem fotografovaná na medickém plese, jakou kravatu měl Vláďa. V kapse mých šatů ve skříni našel zmačkanou vstupenku, kdopak mne tehdy doprovázel z koncertu Karla Vlacha?


Jsou to vzácně klidné výslechy, které člověk přijímá s úlevou a také nostalgickou náladou, protože to je únik do zidealizované minulosti. A přece to nebylo neškodné a nevinné. Ale ta myšlenka mi proletěla hlavou jako blesk teprve mnohem později a hrozivě osvítila scénu v jiném čase. Jednoho dne bude zatčen Vláda, Milan nebo Jiřina, a už u prvního výslechu budou mít pečlivě připravenou kartotéku. A nebudou v ní jen kádrové posudky a pozorování domovních důvěrníků o každém hnutí a výroku ode dne, kdy na ně ukázal prst soudružské prozřetelnosti a začali je sledovat.


Vláďa, Milan či Jiřina budou od prvního výslechu drceni důkazy vševědoucnosti: "Tehdy a tehdy jste byl na šibřinkách a tančil jste s tou a tou. Nesnažte se lhát. Víme o vás všechno. Nevěříte? Víme i to, že před deseti léty jste byl na školním výletě na Hluboké. Měl jste na sobě modrou kostkovanou košili. Pak jste všichni seděli na schodech a jedli svačinu. Pil jste oranžádu. Nebo to byla malinovka?"


Vyšetřovaný žasne. Ano, vzpomínám si, opravdu to tak bylo. I on vysvětluje referentovi malé, bezvýznamné detaily ze svých zabavených věcí. A netuší, že připravuje kartotéku pro svého kamaráda, manželku, otce, kteří, kdož ví, mohou být jednou zatčeni, až na ně dojde řada.

(str. 28-30)




Referenti hrají se svými oběťmi důmyslné hry a umějí si nahrávat. Oblíbená hra je rukojmí. Každý má doma někoho, o koho se třese úzkostí. Ti doma jsou jako náhle zemřelí. Každé špatné slovo - a každé dobré slovo, které zůstalo nevysloveno - se na člověka vyšklebuje jako zlomyslný skřet, lítost se časem mění v posedlost, člověk slibuje hory a doly těm, které má rád, na které stále myslí, pro které se chce vrátit a žít. Je tedy třeba opatrně vysondovat, ke komu se člověk upíná tou poslední nitkou naděje a otřesené vůle. Potom tu nitku ve vhodném okamžiku přestřihneme. Muži, který miluje svoji ženu, dáme přečíst fingovaný dokument žádosti o rozvod. Ženě, která v usínání i probouzení myslí jen na šťastné shledání s dětmi, s truchlivou tváří oznámíme, že jí zemřelo dítě. Zamilované dívce podstrčíme fotomontáž milence, který leží mrtev s prostřelenou hlavou: "Tak vidíte, vy nám tady zapíráte, a on je už po smrti."


Oběti zbijeme, zkopáme, vyhladovíme, nedopřejeme jim spánku, a splníme velký a obtížný úkol. Jednoho dne pyšně ohlásíme: "Soudruhu náčelníku, hlásím, že můj případ je uzavřen. Dosáhl jsem spontánního doznání."


Referenti jsou mistři padělku, podvrhu, výmyslu, který často zní pravděpodobně. Mám u sebe na památku moták, který mému kamarádovi poslal po hezké estébačce můj referent. Co jiného udělá kamarád, než že odpoví na moták? Nikdy jsme si nepsali, nepoznal, že to není moje písmo. Zachránilo ho jen to, že opravdu nevěděl, proč jsem byla zatčená. Dali si s ním velkou práci, soudružka se něco za ním, chuděra, naběhala. Nakonec v zuřivém zklamání aspoň zničili jeho život přeřazením na takovou práci, při níž utrpěl doživotním zmrzačením.


V mém případě byla rukojmím mamka. "Máte zde dopis od matky," řekl mi referent. Srdce se mi radostí rozbušilo. První zpráva po půl roce? "Dám vám ho přečíst, až se přiznáte."


Jindy má pro mne připravené k podpisu prohlášení: "Při slzách korejských matek a dětí, při životě své matky prohlašuji závazně, že mi není nic známo o trestné činnosti X. Y." Odmítám ten bombastický nesmysl. A také skutečně nevím nic o trestné činnosti X. Y., jehož jsem osobně ani neznala. "Když jste nevinná, podepíšete to. Když nepodepíšete, je to důkaz, že zatajujete fakta. Vaše matka bude zatčena."


"Zatkneme ji… nebojte se, nezatkneme… byla zatčena před týdnem… podepište to, povolím vám desetiminutovou návštěvu… zemřela na srdeční infarkt… teď ji máme u výslechu, kurvo bez srdce, neslyšíš, jak pláče?" Vydírání pokračuje týdny, měsíce. Právě tak vydírají ji.

(str. 31-32)




Ponižování ohyzdností patří mezi oblíbené hry referentů. Účelem je vypěstovat v člověku nenávist k sobě samému. Žena se musí stydět za své ženství, aby se stala bezpohlavní ohavou. Byla jsem u jednoho z těch nekonečných výslechů, kdy se referenti vystřídali, pojedli oběd a večeři, skončili službu a nastoupili noví. Stála jsem již mnoho hodin, nikdo si mne nevšímal, jako bych přestala existovat. Žádala jsem zahanbeně, abych mohla jít na záchod.


"Ale samozřejmě," hlaholí žoviálně referent, "posaďte se. To jste měla už dávno říci, jaképak to je tajemství, tělesná potřeba se nemá zadržovat." Přicházejí další referenti z vedlejší kanceláře. Můj referent rozvíjí rozhovor dál: "Styděla se jít na záchod, povídám jí, za tělo se člověk stydět nemusí, no nemám pravdu, soudruhu? A jakpak, periodu máte v pořádku?" Rudnu, cítím, jak mi slzy ponížení stékají po tvářích. "Co se červenáte?" předstírají údiv referenti. "To není hanba, ale příroda. V socialistické společnosti se nestydíme za věci přirozené, to je buržoazní přežitek, pravdaže, soudruhu?"


Znovu a tentokrát už energicky je žádám, aby mne odvedli na záchod. "Hned, hned to bude, jen si ještě pamatujte tohle…" Rozvádějí do absurdna debatu, naschvál dělají, že zapomněli, proč k ní vůbec došlo. Po další hodině mne moje tělo přemohlo. Potřeba, která se nemá zadržovat, zaplavuje koberec.


"Vyhoď ji, svini pochcanou!" zuří ten, který mluvil o socialistické lidskosti, která všechno přijímá, co je od přírody.

(str. 33)



související texty:

vývoj vyšetřovacích metod

fyzické vyšetřovací metody

psychické vyšetřovací metody

systém výslechů a protokolů


na praktiky vyšetřovatelů StB vzpomíná Arthur London

na praktiky vyšetřovatelů StB vzpomíná Dagmar Šimková


věznice


StB - úvodní část


autor textu: Daniel Růžička

úryvky z knihy: 166

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2017 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.