„Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko, aby přišly na pomoc českému rozhlasu…“

Tato slova z rozhlasu 5. května 1945 si pamatuje starší generace a z dějepisu snad i ta mladší a nejmladší. Bohužel tyto události byly mnohdy zprofanovány a v souvislosti s dalšími událostmi brány na lehkou váhu. Ale jak bylo převážné většině našeho obyvatelstva v květnu 1945, po řadu let žijící v protektorátním režimu, v nesvobodě, po letech budování demokratické společnosti?

Každé slovo, každý náznak ať z vysílání Londýna nebo v narážkách českého rozhlasu byl ohromnou nadějí, pro kterou stálo riskovat mnohdy i život. Za poslech zahraničního rozhlasu mohl být člověk odsouzen k smrti nebo poslán do koncentračního tábora.

Stanislav Kozák v Českém rozhlase pracoval od 1.5.1942 do 31.3.1948 jako hlasatel. Po celou dobu byl jedním z těch, kteří díky své neohroženosti, vynalézavosti a schopnosti improvizace dokázali pracovat s nasazením života; jak již bylo řečeno stačilo pro vnímavé uši „ťuknout“ hlasem a přednesem na citlivou národní strunu. Stačilo seskupení zpráv, zámlky, intonační zabarvení hlasu. V Praze začalo povstání a tři hlasatelé povstaleckého vysílání se dostali do dějin Zdeněk Mančal, Miroslav Malík a náš Stanislav Kozák. Jak to bylo?

V sobotu 5.5.1945 už od rána hlásil Zdeněk Mančal do rozhlasového mikrofonu jen česky. V šest hodin zahájil denní vysílání slovy: „“Je sechs hodin“.

Tým rozhlasáků seškrabával v budově rozhlasu německé orientační nápisy, vypadalo to na klukovinu, ale později se ukázalo, že byla důležitá: Němci dosadili do budovy novou strážní jednotku a ta se nemohla orientovat. A tak se stalo, když vypuklo volání o pomoc Českému rozhlasu, že němečtí vojáci běhali po chodbách a nevěděli, že vedle nich v místnosti je technické zařízení = srdce vysílání.

Německé vedení rozhlasu se ale posléze zorientovalo a nakázalo Mančalovi hlášení v němčině, jinak že ho dá zastřelit. Mančal odpověděl: „Nepřestanu hlásit česky, protože teď by to bylo přilévání oleje do ohně!“ V sobotu ve 12.30 hod. začíná hlasatel Stanislav Kozák číst ve studiu III. polední zpravodajství a čte zprávy OKW „wehrmachtbericht“ v „úžasném tempu“.

Ve 12.32 hod. rozvinují zaměstnanci z balkonu Rozhlasu velkou československou vlajku a hned se budova dostává pod německou palbu. Ve 12.33 hod. je vysíláno první revoluční hlášení s výzvou o pomoc.

Oba přivolávali pomoc policejní, četnickou a vojenskou, volali anglicky, rusky a česky, volali ve dne a i nato v noci:

    „Prague calling…help…send tangs ---

     Prage nužna… očeň pomoč ---

     Please… help to save Prague ---

     Praha volá, pomoc, pomoc… pošlete tanky ---

     Pomozte Praze, zachraňte Prahu ---„

Hlasatelé vysílali z hlavní budovy na Vinohradské třídě, poté v nouzové hlasatelně ze sklepa až do 6.4.1945, kdy byla budova zasažena leteckým torpédem. V rozhlase se situace stala kritickou, opravdu šlo o život při ostřelování hlavně hlasatelům a technikům. Vysílání se přesunulo do Strašnic a do Husova sboru.

9. května 1945 byl Stanislav Kozák hlasatelem večerního slavnostního programu, který probíhal ve znamení hesla „Smrt německým okupantům“, jehož používal v celém revolučním vysílání.

S. Kozák i Z. Mančal měli po válce vážné potíže při osvědčování národní spolehlivosti, samozřejmě jim byla veřejně potvrzena.

V průběhu let 1946 - 1947 se Kozák politicky angažoval proti KSČ a stal se tak proto pro komunisty v rozhlase nepřijatelným. Proto mu již 21. února 1948 zakázal ředitel rozhlasu B. Laštovička vstup do budovy rozhlasu a 31. března 1948 byl spolu se Z. Mančalem pro „negativní postoj k demokratickému řízení“ z rozhlasu propuštěn. Po propuštění odchází z Prahy a pracuje jako frézař, v kamenolomu a mlékárně.

V Ústředním archivu Českého rozhlasu se nedochovaly žádné jeho osobní spisy, jen zamítnutí jeho žádosti o rehabilitaci z konce 60. let. Zemřel 23. 5. 1981, nebyl mu ten májový měsíc osudným?

Část deníku Stanislava Kozáka, do kterého si zapisoval dění z rušných dní Pražského povstání r. 1945:

Pondělí 7. května 1945

Brzo ráno jsme odešli do rozhlasu, kde jsme se dohovořili o Husově sboru. Vzali jsme si gramodesky a některé přístroje, ihned jsme zahájili práce pod vedením ing.Jelínka, zabavili jsme auto, vozili z rozhlasu vše potřebné, přivedli písařky pro psaní na stroji. Zavolal jsem Mančala, ten přišel, Disman také. Egem organizoval s děvčaty zásobování a Šimandl zase obranu. Tamější farář nám dal k dispozici všechny místnosti, přidalo se k nám několik techniků a úředníků, zkrátka v Husově sboru pracoval každý. kdo měl ruce…Vysílali jsme na kůru, později při odstřelování z krytu, dokonalá spolupráce asi 35 lidí…"

Úterý 8. května 1945

Strach, aby nám nerozbili stanici, ostřelování. Večer přišel dr. Štorkán hlasatel. Už jsem nemohl téměř mluvit.

Středa 9. května 1945

Ve 4.15 soukromá zpráva, kterou jsem dostal z Vokovic! Sovětské tanky v Praze!… S kolegou Mančalem jsme ohlásili s plným zadostiučiněním kapitulaci Německa, vítězný vstup Rudé armády. Večer v 19.hod. jsme odevzdali vedení rozhlasu do staré budovy. V Husově sboru zakončil Mančal, ve Stalinově třídě jsem odevzdal program já.. Všichni vydrželi do krajnosti, nikdo nezklamal, protože věřil a nepočítal, co to vynese!"

související texty:

Československý rozhlas - 50.léta

příběhy - úvodní strana

vzpomínky pamětníků - úvodní strana

autor textu: Tomáš Vlček, dle textu A. Plachtové