V sobotu 5. května 1945 zahájil hlasatel Zdeněk Mančal ranní vysílání českého rozhlasu památnými slovy "Je sechs hodin" a dále už pokračoval jen v češtině. Lidé si to vyložili jako signál, že "už to prasklo" a začali spontánně strhávat německé nápisy a vyvěšovat československé vlajky. Tak vypuklo zcela neplánovaně pražské květnové povstání.

Zdeněk Mančal se stal jeho legendou. Komunistům to hodně vadilo, protože měli připravený svůj scénář osvobození Prahy. Iniciátoři povstání jim plán zhatili a oni se nedostali do čela pražského povstání. Zdeňkovi Mančalovi se za to po válce pomstili. Málokdo dnes už ví, jaký osud ho potkal za komunistického režimu.

Bylo mi třináct, když jsem v květnu 1945 zaslechl jeho vzrušené volání z českému rozhlasu. Dodnes mám jeho hlas uložen kdesi hluboko v paměti. Tehdy jsem netušil, že se s ním za deset let setkám osobně a že to bude za okolností neméně dramatických...

V roce 1954 jsem musel nedobrovolně odejít z vysoké školy. Přišel na mě posudek: "Má neujasněný vztah k socialistickému zřízení a Sovětskému svazu, studium na vysoké škole není vhodné, dokud neprokáže svůj postoj k dělnické třídě." To byl tehdy ortel.

Za několik dnů jsem dostal předvolání, abych nastoupil na stavbu elektrárny v Neratovicích jako dělník. Naivně jsem si myslel, že tomu uniknu, když si najdu zaměstnání sám. Našel jsem sice místo u stavební firmy v Uhříněvsi u Prahy jako technik, ale posudek mě tam za pár týdnů dostihl a já byl přeložen na stavbu bytového domu v Praze v Jičínské ulici.

Většinu osazenstva této stavby tvořili lidé pronásledovaní komunistickým režimem: Bývalý československý diplomat, šedovlasý, usměvavý starý pán, Alexej Steigerhof, nyní přidavač, jezdil s kolečkem a vozil maltu a cihly zedníkům. Páter Jeřábek, kněz, kterému nebylo dovoleno vykonávat duchovní službu, zde pracoval jako dělník.

Inženýr Hanzlík, bývalý pracovník zahraničního obchodu, byl komunistickou justicí obviněn ze spolupráce s cizím státním příslušníkem a uvězněn. Když se vrátil z vězení, nedostal se do bytu. Manželka si našla jiného partnera a domů ho už nepustila. Zůstal na ulici bez jakýchkoliv prostředků. Bydlel na stavbě v provizorním baráku, pracoval jako zedník. Pan Nesměrák, bývalý živnostník, majetek mu komunisté ukradli, živil se jako pomocný dělník.

Legendární redaktor Zdeněk Mančal zde pracoval jako betonář. Komunisté mu jeho iniciativu v době pražského povstání neodpustili. Byl vyhozen z rozhlasu, vězněn a po propuštění směl pracovat jen manuálně. Uchytil se na stavbě. Pro něj, inteligentního člověka ve středním věku, to byla osobní tragedie, ze které se už nikdy nevzpamatoval. Rozpadlo se mu manželství, stále častěji propadal depresím a měl vážné zdravotní problémy. Někdy uprostřed šedesátých let jsem se dozvěděl, že zemřel.

Ve skutečnosti ale nezemřel. Jeho hlas občas zazní v éteru, když rozhlas nebo televize vysílají dokumentární záznamy z pražského květnového povstání: "Voláme české četnictvo, voláme obyvatele Prahy, voláme všechny Čechy! Přijďte na pomoc českému rozhlasu..."

související texty:

Československý rozhlas - 50.léta

příběhy - úvodní strana

vzpomínky pamětníků - úvodní strana

autor textu: Milan Krejčiřík