www.TOTALITA.cz

Kolektivizace venkova - širší souvislosti
Základní mezníky vývoje českého venkova od roku 1918


Česká vesnice prodělala od druhé světové války zcela zásadní proměnu, větší než za stovky let předtím.



První republika

Od vyhlášení Československé republiky v roce 1918 zhruba do roku 1939 žili venkované ve většině oblastí podobně jako v celém 19. století. Zlepšovaly se sice obecně podmínky zemědělství, někde se rozšiřoval průmysl, rozvíjely se spolky i politická činnost, svůj dopad měla celosvětová hospodářská krise, ale neměnil se základ života většinou věřících lidí, spjatých tak či onak s půdou. Vesnice byla de facto soběstačná.



Protektorát

Za okupace venkov poznamenávala všemožná persekuce, do života sedláků se promítly protektorátní předpisy, nařízení, příkazy a zákazy, povinné dodávky (odvody státu) či vyvlastňování půdy. Nicméně ještě pořád to nebyl drastický zlom, nevratný plošný zásah do běžného způsobu života. Ten nezměnily ani útěky českých rodin z pohraničních oblastí po Mnichovu (1938), a dokonce ani holocaust, neboť většina českých židovských rodin žila ve městech.



Poválečné tři roky

Zásadní změna na venkově nastává v květnu 1945 s vyhnáním Němců. Jejich vysídlení představovalo zásah zásadního charakteru. Ze země (nikoli jen z pohraničí) zmizely asi 3 milióny lidí, celé velké venkovské oblasti se staly nejdřív územím duchů a rabovacích gard a poté územím bez paměti (Jak dlouho trvá, než člověk splyne s krajinou, kterou nezná, s půdou, která mu nepatří a v níž neleží jeho mrtví?). Odsun poznamenal také řadu národnostně smíšených obcí. Po holocaustu byl další událostí, která silně narušila právní vědomí.



50. léta

Po roce 1948 přišla další rána, tentokrát dopadla na venkov jako celek. V rámci kolektivizace venkova komunisté zlikvidovali velké selské rody, celé rodiny, označené za kulacké, často deportovali do odlehlých oblastí. Vyvlastnili i menším sedlákům veškerou půdu, nahnali je do družstev, rozorali meze, postupně zničili drobné podnikatele, pronásledovali církev atd. Vytrhli tím venkovské obyvatelstvo z jeho staletých kořenů, ze života, který byl v mnoha ohledech nesmírně tvrdý a těžký, ale měl svůj rytmus a svá pravidla.


Velcí sedláci například ve vsích působili jako autority a zajišťovatelé práce. Selské rody držely venkovské společenství pohromadě. Podobně nezastupitelnou roli měla víra, bohoslužby, faráři. Vše se náhle ztratilo, přirozenou autoritu nahradil nadekretovaný komunistický úředník a předseda Národního výboru. Přirozenou vzájemnou pomoc (jeden bez druhého bychom nepřežili) nahradilo nadiktované družstevnictví. Tak jako jinde, tak i na vsi se ztratil respekt k majetku. Vytvořily se bariéry mezi rodinami, které patřily k persekvovaným - a rodinami, které se na persekuci podílely.

60. léta

Život na vesnici se už tehdy, zhruba do konce 60. let, zcela proměnil. Ale přeci jen do jisté míry, alespoň v některých oblastech, přetrvával tradiční život. Držely se svátky, které režim alespoň toleroval, lidé se scházeli jako dřív (poslední soukromé hospody byly vyvlastněny v letech 1960-1965, ještě na vesnici nepřišel technologický pokrok, televize a vůbec moderní životní styl, ještě žili staří venkované, kteří udržovali kontinuitu, ještě se všude šmahem neničily staré statky a chalupy.



70. a 80. léta

Za normalizace, v sedmdesátých a osmdesátých letech, dostává venkov další ránu. Začal se vylidňovat. Lze zaznamenat postupný zánik venkovských řemesel, ztratil se vztah ke zvířatům (krávy se nepasou, jsou zavřené po stovkách ve velkokravínech).


Mladší lidé se čím dál víc stěhovali či dojížděli za prací do větších měst. Ti, kteří zůstali, připodobňovali své příbytky městským. Začala se nenávratně měnit tvář vesnice (staré statky a domky byly tehdy masově přestavovány, objevila se v nich "paneláková" okna, chalupu nahradila typická venkovská stavba tehdejší doby - tzv. šumperák, dům, připomínající budku od kombajnu.


Současně se rozbujelo chatařství a chalupářství. Venkované si začali hrát na to, že jsou měšťáci - a měšťáci si o víkendu hráli na sedláky. Některé vsi se začaly zalidňovat a ožívat jen o prázdninách a o víkendech, přičemž pro neděli už nebyl příznačný klid, nýbrž rámus cirkulárek a sekaček. Chalupářství však mělo i pozitivní rozměr: díky němu se podařilo zachránit spoustu staveb, které by jinak byly odsouzeny k zániku.



Po roce 1989

Po roce 1989 se už, navzdory všeobecnému očekávání, tradiční venkovský život nepodařilo obnovit. V mnoha místech sice došlo k restitucím statků a lidé se pokusili vrátit k tomu, co dělali jejich předkové, naráželi však na mnohé překážky a uspěli jen nemnozí. Zemědělství se ocitlo v útlumu, dnes už se jím živí jen pár procent obyvatelstva, vesnice funguje jako, řečeno s mírnou nadsázkou, noclehárna pro ty, kdo pracují ve městě.


Objevil se fenomén "vesnic za vesnicí", satelitů, do kterých se stěhují lidé z měst, ale to už nemá s tradicí nic společného. Lidé sice chtějí na venkov, chtějí mít vlastní dům, čisté prostředí, chtějí, aby děti vyrůstaly v přírodě, ale bez vazby na město se neobejdou.


Mladí venkované chtějí naopak velmi často odejít - nebo jim jiného nezbývá. Takřka jediné společenské aktivity, které zůstaly, jsou myslivost, hasičské sbory a víkendové taneční zábavy (jistě, existují regionální odlišnosti, poněkud jiná situace je například na Moravě, v oblastech, kde se udržel tradiční katolicismus.


Naděje pro vesnici se po roce 1989 vkládaly do lecčeho: do rozvoje turismu, sportů, víkendových farem, ale ať už se to povedlo nebo ne, význam vsi se úplně obrátil: přestala být soběstačná, podřídila se potřebám města a městského člověka.


související texty:

akce K - Kulak

družstvo

Seznamy některých vysídlených rolníků

vzpomínky pamětníků (kolektivizace)

příběhy našich předků (kolektivizace)

Projev Klementa Gottwalda k zemědělcům

Senát: veřejné slyšení: právní posouzení vyhánění zem. rodin z půdy

Ihned.cz: padlo první obvinění za likvidaci sedláků

 

autor textu: Adam Drda

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2017 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.